Parfém: Příběh vraha

Parfém: Příběh vraha je film, na který si každý musí udělat názor sám. Nelze ho zhodnotit jedinou větou. Tom Tykwer je zajímavý režisér, který se proslavil v oblasti nezávislého filmu a má velmi osobitý rukopis. Tady dostal k ruce zázemí velké produkční společnosti, slušný rozpočet a vytvořil poutavý velkofilm s výborným hereckým obsazením a přiměřenými triky a výpravou. Po značnou část filmu jsem byl přesvědčený, že pět hvězdiček je málo, protože Paříž vypadala daleko přesvědčivěji, než bych si kdy dokázal představit. Špína ulic doslova lezla z plátna, zápach stok a rybího trhu jsem přímo z jednotlivých záběrů cítil a střih i kamera byly tak skvělé, že během několika momentů charakterizovaly jednotlivé postavy. Silný příběh jedince odvrženého společností na periférii, vyrostlého bez lásky a v bídě a zároveň vybaveného mimořádným talentem, byl velice sugestivní, výtvarná stránka filmu byla tak výborná, že kdybych se do té doby dostal, byl bych asi realitou zklamaný. Jenže pointa příběhu mě jednoduše minula a i když ji vezmu jako podobenství, ani pak jsem ji nedokázal skousnout. Zázrak na popravišti mi zkrátka a dobře vadil. A i když chápu, co tím chtěl scénárista říct, volil bych úplně jiné zakončení. Takže nakonec pouhé tři hvězdičky a celkový dojem 65 %, což je v případě takového filmu opravdu škoda. (01.04.2008)

Je zajímavé sledovat jak prastaré diabolistické mýty oživují v tomto navenek velkoryse pojatém filmu oživujícím trochu autodafé, trochu nejpustší sadismus, orgie budící to nejtemnější v člověku. Závěr působí poněkud masochisticky: jakoby se autor chtěl doslova vykálet na svou nesporně velkoryse pojatou práci. Film je umocněným ďábelským temnem. (02.11.2020)

Co je nejdokonalejší vůní? Absolutní afrodisiakum. Vůně lásky. Pokud je ji člověk schopen cítit. Pakliže otupí, zcyničtí, přestane vnímat svoje city a možná je i ztratí docela, není pro něj ani absolutní vůně... To je ústřední myšlenka formálně dokonalého filmu německého režiséra Toma Tykwera. Co ho zdobí? Ta fascinace detailem, doslova střihové řetězení sekundových detailů vyvolává zvláštní dojem při percepci díla - vyvstane tak jednak jeho naturalismus a syrovost (popis rybího trhu jako nejsmradlavějšího místa Paříže s prostřihy zvracení, červů, vnitřností atd.) a jednak jeho mystika a tajemno (výřezy z detailů obličejů při chůzi tajemným městem). Úžasné a vycizelované střihové přechody (obvykle do zatmívaček, na základě podobných siluet, obrysů, scén záběrů...). Opsání a přiblížení skrze filmové médium nepřenositelných čichových počitků - vůně i zápach je tu vždy přiblížen skrze zprostředkování jinými smysly (opsání barvou, pohybem, zvukem...). Výtečná hudební složka. Skvělý scénář s leitmotivem vůně v tisíci variacích rámovaný rámcovou kompozicí příběhu Jean-Babtiste Grenouille - z místa, kde přišel za tak ohavných okolností na svět, se vrací znovu na totéž nehostinné místo determinující jeho osud a prokletí uzavřít svou nepředvídatelnou pouť. Symbolické vyznění - možná že tvůrce, jenž ztratí empatii a schopnost citu, nemůže vytvořit dokonalé umělecké dílo. I kdyby se na tom shodli všichni ostatní, nebude totiž dokonalé pro něj, pakliže ho nebude moci emočně vnímat a přijmout... (05.09.2007)

Na Parfému je bohužel příliš poznat, že vznikl na základě literární předlohy. Tříští se na čtyři relativně samostatné části, z nichž každá je pojata jinak a nedrží příliš u sebe - 1. vypravěčem otrocky odvykládaný prolog, 2. zajímavé "zasvěcování" hlavního hrdiny do teorie oboru (výtečný Dustin Hoffman), 3. napínavý thriller o otci, který se snaží zachránit svou překrásnou dceru před stvůrou a 4. příliš doslovný a názorný závěr. Myslím, že zvlášť ty závěrečné scény můžou v psané podobě působit skvěle, ale jejich zobrazení je skoro směšné a nefunguje. Tykwer je mimořádně talentovaný režisér (a překvapivě i skladatel), ale u Parfému jako by neměl příliš jasno, o čem a hlavně proč vypráví. *** 1/2 (12.12.2006)

Zase to pověstné čtení knih před zhlédnutím filmu. Samozřejmě beru výtky vůči zklamanému divákovi, že si to nějak vysnil a teď je zklamán, že to měl v hlavě úplně jinak. To všechno beru. Ale neberu tvůrčí zlovůli v naprostém, naruby obráceném vyznění hlavní postavy. Grenouille je - ze samotné podstaty - odporně podlézavá bestie, klíště, které trpělivě vyčkává a pak vysává oběti a zároveň jim podkuřuje a chlácholí je. Stejně tak i na konci - když mu ukápne slza. Byl jsem ochoten odpustit jákékoliv nedostatky vůči předloze, ocenil jsem i občasné zrychlení a zlogičtění (ačkoliv ten hlavní laps, který mi kazil i knihu, zůstal), ale aby Grenouillea dohnali k citům (byť minimálním) to bylo moc... Polidšťování postav nenávidím, zejména ne těch do morků kostí prohnilých a plných žluče a nenávisti. K plusům patří kvalitní a spolehliví herci (i když i ta Hoffmanova postava doznala patrných změn, to tam nemohla zůstat alespoň jedna postava podrazácká, sobecká, úlysná?) a vizuální stránka. Co mě rovněž těší je, že se nezalekli závěru. (05.01.2008)