Drahá maminko

Joan Crawford viděna očima její adoptivní dcery Christiny a jak už to tak bývá, ne tak, jak jí znaly davy fanoušků - krásnou, bezchybně nalíčenou ženu, kultivovanou, disciplinovanou herečku, ale jako sobeckou hysterku, která si adoptovala děti snad, aby měla koho terorizovat (alarm uprostřed noci, když objevila ve skříni dcerky drátěné ramínko a následné gruntování koupelny - za trest), navenek se s nimi ovšem předváděla ve snaze ukázat světu, že je i bezchybnou matkou dvou načančaných andílků. Její záchvaty zuřivosti korespondovaly s neúspěchy v milostné i profesní sféře a zvlášť Christina dostávala co proto. Faye Dunaway byla nalíčena tak, že v Joan úplně zmizela a tak mistrně ji i zahrála. (13.02.2005)

Nemám ponětí, jaká byla opravdu Joan ve svém soukromí, známe přece bulvár, jak to chodí. Nicméně jsem Drahou maminku viděla asi třikrát a nikdy mě neomrzela. Výborné herecké výkony k tomu samozřejmě přispěly, jen jsem tiše doufala, že skutečná realita nebyla snad až tak drastická, to bych pak jako Christina reagovala možná podobně. (06.10.2015)

Masterclass v příšerném přehrávání (Faye Dunaway sice hraje, jako kdyby ji posedl duch Joan Crawford, ale pro všechno to maniakální napodobování teatrálních gest se z jejího výkonu vytrácejí nuance, zůstává jen groteskní škleb). Tvůrci ani herci absolutně neznají míru. Emoce jsou od prvních minut vyhnané na jedenáct a stejně exaltovaný je i styl, kdy nejbanálnější slovní výměny probíhají v naléhavých detailech, kdy jen čekáte, že hercům explodují hlavy, a obyčejné scházení ze schodů v sobě má vážnost a vznešenost antické tragédie. Nejen hlavní hrdinka, pojatá malém jako hororové monstrum, ale celý film jako kdyby měl psychózu. Dramaturgie pak kulhá na obě nohy. Z velké části jde jen o sled totálně přepíčených scén, které by u takového Johna Waterse (který ten film miluje) byly záměrnou parodií (třeba zběsilé ničení záhonů s růžemi nebo hysterický záchvat kvůli drátěným ramínkům), ale zde jsou pojaté s naprostou vážností, bez špetky odstupu. Kvůli absenci pojiva, které by té kaskádě amoků dávalo smysl, a kvůli nulovému porozumění pro postavy ten film přitom nelze brát vážně ani jako charakterovou studii, ani jako zprávu o zneužívání dítěte. Jako životopis Joan Crawford to doufám nebere vážně nikdo, kdo vytrvá až do poslední scény, která jasně deklaruje, že film (i kniha, podle které vznikl) je pomstou dcery, kterou její matka vydědila (podstatná část věcí, které se ve filmu stanou, je prokazatelně nejen přitažená za vlasy, ale přímo vycucaná z palce, aby z toho Crawford vyšla jako co nejodpudivější kreatura). Vzhledem ke všemu uvedenému si ale lze Mommie Dearest vychutnat jako prvotřídní, ba jednu z nejlepších ukázek toho, co Susan Sontag popsala jako camp, tedy ve zkratce dílo tak intenzivně špatné a nadhledu prosté, v němž je všeho na všech úrovních tak nestoudně moc, až se stává zábavným a nezapomenutelným. A nehodnotitelným, protože by si stejnou měrou zasloužilo jednu i pět hvězdiček. (01.08.2024)

Joan byla ďábel :-) Faye Dunaway rozehrává ztvárnění jedné z největších hvězd zlaté éry Hollywoodu a divákovi pomalu tuhne úsměv na rtech. Z lehce neurotické herečky se stává monstrum, které rozpoutává na plátně peklo. Zbytek je klasická autobiografie, ale i těch pár doslova horrorových scén člověka upoutá. Když se filmová Joan vplíží do temného dětského pokojíčku s pleťovou maskou na tváři, doprovázená svým pokřiveným stínem a jednou z nejklasičtějších hlášek na rtech ("No wire hangers, ever!"), zastíní nejednu klasickou horrorovou postavu ... (27.07.2008)

Uznalá hodnocení na ČSFD na jedné straně, štědrá nadílka Zlatých malin na druhé. Divím se oběma extrémům. Film byl natočen podle knihy Christiny Crawford, adoptivní dcery hollywoodské divy Joan Crawford. "Drahou maminku" v ní vylíčila jako psychicky narušené, alkoholem prosáklé monstrum, které se v civilním životě víc podobalo svým pozdějším rolím v psychothrillerech než třeba obětavé matce Mildred Pierce, za kterou Joan dostala Oscara. Záměrem ukázat Crawfordovou v tom nejhorším světle si film sice pojistil diváckou atraktivitu, ale nedal si už potřebnou práci se zdůvodňováním jejího jednání, nemluvě o nějakém obecnějším přesahu. Takže prostě podle hesla "pravda je v historkách" bere jednu obžalobnou vzpomínku za druhou, klade je za sebe a páteří nebo dramaturgickým rámcem je mu pouhá chronologie událostí. Velmi selektivně vybraných a účelově upravených, nutno dodat. Crawford ve skutečnosti adoptovala čtyři děti, ve filmu ale vidíme jen dvě. Údajný propad v její kariéře je zde umístěn do let, kdy byla naopak na jejím vrcholu, jen proto, že se to autorům hodí; oslnivý comeback ze začátku 60. let je zcela zamlčen. Vidíme Joan Crawford, jak se sekerou v ruce plení svou zahradu nebo vystřihuje z fotografií hlavy muže, který ji opustil (což jsou zjevné narážky na film Strait-jacket), s neartikulovaným řevem mlátí dceru ramínkem na šaty, vyhrožuje strašlivou pomstou představenstvu Pepsi-coly, jejíž mediální tváří se stala, a tak dále a tak podobně. Což o to, jsou to efektní scény. Chybí mi v nich ale větší míra empatie, srozumitelné vysvětlení, PROČ jedná tak přepjatě. Napsal jsem "vidíme Joan Crawford". Faye Dunaway se do ní opravdu doslova vtělila - exaltovaná gesta, chůze, mimika, všechno je to velmi přesným opisem toho, jak Crawfordovou známe z filmů. Ale uvěřit, že takhle "creepy" byla nonstop i v civilu, může být problém. 60% (07.10.2010)