Čas

Jak udržet fungující vztah - tím, že se budeme snažit změnit, nebo tím, že se budeme snažit zůstat stejní? Je lepší s časem bojovat nebo se smířit s jeho působením? Změní se společně s tváří člověka i jeho charakter? Kim Ki-duk nezklamal a opět je trošku jiný (méně brutální, více upovídaný a srozumitelnější) a stále stejně naléhavý a zajímavý. (18.10.2006)

Kim Ki-duk pre tento krát oveľa lepší scénarista, ako režisér. Konzervatívne natočená chladná (občas hysterická, občas poetická) konverzačka, ktorej ústrednou témou je láska a stopy času na nej. A to nie len fyzické. Chvíľmi sa mi zívalo, ale výsledný dojem značne vylepšil záver, ktorý nech už bol myslene akokoľvek, tak film posunul o úroveň vyššie. 75% (28.06.2007)

Čo sa stane, keď budú mať všetci ľudia na svete rovnaké tváre? Uveďte čo najviac možností. Možná odpoveď: režisér Kim Ki-duk nakrúti film Čas. Rieši sa v ňom otázka dizajnu xichtu, vždy nového a prekvapivého. Veľa bolesti, prachov. A výsledok? Zúfalstvo. Všetci sú zameniteľní. Nik nepozná nikoho. Každý je potom nervózny až nervný. Namiesto upokojenia sa dostavuje krik, rozbité šálky a rozliata káva (plač a škrípanie zubov). K facke sa nikdy nejde ďaleko. Stačí, ak niekto zvýši hlas. Posadnutosť maskou z kože je zjavná Polovica mladých Kórejčanov sa plasticky vylaďuje. Je to len nabehnutie na spoločnosť odrazu obrazu. Výzor v nej rozhoduje o pracovnom mieste aj výbere partnera. Atrakcie po novom. Strašidelné zámky neľakajú, dnes lákajú zombie s nafúknutými ceckami, perami, vyleštenými vráskami a vybratými rebrami. Režisér ponúka východisko z tohto marazmu. Ponoriť sa, hoci osamelý a zúfalý, do sveta umenia. Nájsť obľúbené umelecké diela. Napríklad sochy. A vracať sa k nim. Tie, ukázané v Čase, sú fascinujúce. Zachytávajú živočíšnosť, uzavretosť, samotu i túžbu dosiahnuť nebesá, končiacu pár metrov nad zemou neukončenými (21.04.2015)

Jak jsem napsal už ve svém profilu, s většinou východoasijských filmů mám problém, vlastně spíš problémy, počínaje tím, že mi splývají obličeje herců (mimochodem totéž tvrdí obyvatelé východní Asie o nás) a obecně platí, že emocionální reakce u východoasijské produkce vzhledem k odlišné kultuře příliš často neodpovídají tomu, co očekávám a považuju v dané situaci za adekvátní. Z komentářů na Kim Ki-dukovy filmy mám navíc pocit, že jde o korejského Sokurova a jeho styl mi tedy nevyhovuje. Vybral jsem si Čas jako patrně nejstravitelnější a tématicky nepřitažlivější snímek z jeho produkce. Je to dílko zajímavé, v leččems i originální a provokující k přemýšlení. Na druhé straně ta režisérská manýra je přece jen znát, jeho dalším kouskům se už vyhnu. Pokud jde o námět, ta postmoderní fascinace sebou samým a svou vizáží je platná i u nás, nedávno jsem viděl dokument Jak se žije tetovaným a to, o čem točí Kim Ki-duk tam bylo obsaženo taky. Vyhovovalo by mi ale euroamerické zpracování. Po pravdě, příběh stojí někdy na hliněných nohou, vážně plastická operace změní člověka tak, aby ho partner vůbec nepoznal? Co hlas, gestikulace, mateřská znaménka na těle a mnoho dalších věcí? Bylo zkrátka potřeba hodně znásilnit logiku, aby režisér dovedl svůj film k závěrečné pointě. Byť na nepostrádá na půvabu. Celkový dojem: 60 %. (07.10.2009)

Kim Ki-Duk opět ve skvělé formě předvádí, co umí nejlépe. Obtížně filmově zpracovatelné téma závislosti identity na těle přetavuje v metafyzickou podívanou o hledání a ztrácení. Režisér nastoluje závažnou otázku: Jak zůstat svůj ve světě, který se definuje skrze vzhled, poté, co svoji vizáž proměníme? Jsme po plastické operaci stále stejnými lidmi? Nezmění se pojímání sama sebe? A nemůžeme uváznout na půli cesty? Obrazová monumentalita se v Času spojuje s podmanivou hudbou a poskytuje jedinečný divácký zážitek. Přesto mi nedá, abych se nezmínil, že Shi gan je zatím nejhorším ze čtyř Kimových filmů, které jsem viděl. Přijde mi, že dřív si režisér vystačil s méně slovy a nechal vyprávět hlavně lyrickou část filmu. V Času je spousta zbytečných dialogů, které neříkají nic podstatného a které divácký účinek oslabují. Doslovnost se projevuje i v úplném závěru, který měl zůstat raději nedořečený. (05.11.2010)