Čas

U Ostrova a 3-iron jsem byl šokován a nadšen, u Samaritánky jsem byl zklamán a u Času je to někde mezi. Začínám mít pocit, že ty nejlepší Kim Ki-dukovi filmy jsem viděl jako první a pak už to jde jen kvalitou dolů. Snad se mýlím...Anebo jsem třeba u Času dostatečně nehloubal nad hlavní myšlenkou a posláním filmu. (21.12.2011)

Jak jsem napsal už ve svém profilu, s většinou východoasijských filmů mám problém, vlastně spíš problémy, počínaje tím, že mi splývají obličeje herců (mimochodem totéž tvrdí obyvatelé východní Asie o nás) a obecně platí, že emocionální reakce u východoasijské produkce vzhledem k odlišné kultuře příliš často neodpovídají tomu, co očekávám a považuju v dané situaci za adekvátní. Z komentářů na Kim Ki-dukovy filmy mám navíc pocit, že jde o korejského Sokurova a jeho styl mi tedy nevyhovuje. Vybral jsem si Čas jako patrně nejstravitelnější a tématicky nepřitažlivější snímek z jeho produkce. Je to dílko zajímavé, v leččems i originální a provokující k přemýšlení. Na druhé straně ta režisérská manýra je přece jen znát, jeho dalším kouskům se už vyhnu. Pokud jde o námět, ta postmoderní fascinace sebou samým a svou vizáží je platná i u nás, nedávno jsem viděl dokument Jak se žije tetovaným a to, o čem točí Kim Ki-duk tam bylo obsaženo taky. Vyhovovalo by mi ale euroamerické zpracování. Po pravdě, příběh stojí někdy na hliněných nohou, vážně plastická operace změní člověka tak, aby ho partner vůbec nepoznal? Co hlas, gestikulace, mateřská znaménka na těle a mnoho dalších věcí? Bylo zkrátka potřeba hodně znásilnit logiku, aby režisér dovedl svůj film k závěrečné pointě. Byť na nepostrádá na půvabu. Celkový dojem: 60 %. (07.10.2009)

Po 3-iron je Čas druhý film Ki-duk Kima, který jsem viděl. Když je porovnávám vychází mi remíza. Pro "normálního" diváka je Čas snadnější k pochopení než 3-iron. Je to jednoduchý příběh o lásce. O lásce (možná to, ale byla posedlost) tak silné, že mladá žena neváhá změnit svůj obličej a zahodit svůj dosavadní život jenom pro to, aby obnovila vášeň v jejích vztahu. Vyplatí se jí to nebo ztratí všechno o co stála? 80% (30.10.2011)

Nevedel som, že plastické operácie sú v Kórei národným športom. Z môjho hľadiska úplne nezmyselným, pretože rozoznám maximálne ženu od muža, aj to iba keď sa sústredím. Na viac nemám, a preto film, v ktorom zmena tváre hrá významnú úlohu, je pre mňa a priori nepochopiteľný. Sú mi cudzie nielen problémy týchto ľudí, ale aj miera hystérie zapájanej do ich vysvetľovania a riešenia. Keby nebolo toľko obdivných komentárov, pokladal by som film za výhradne určený pre domáce publikum. Napriek tomu môžem konštatovať, že som sa nenudil a neobsadená socha na konci filmu ma v kontexte predchádzajúceho nadchla. (16.10.2009)

Kim Ki-duk v plne forme. Velmi zvlastni, atmosfericka a misty spravne depresivni romanticka story, ktera tezi ze sveho primarniho trumfu - plasticke transformace obliceje, diky cemuz muze vznikat rada zajimavych situaci. Vytvari se zde interesantni konktrast a otazky lasky ducha vs. vizualniho zevnejsku. Na Casu je take unikatni, ze pokud pomineme nektere detailni chirurgicke zakroky, je to na Ki-duk pomery minimalne morbidni, naopak je zde jako ve vetsine jeho novejsich filmu kladen duraz na umelecky feeling, ktery dosahuje vrcholu pri navstevach avantgardniho socharskeho parku na pobrezi. Vyborny kousek! 8/10 (02.06.2010)