Obsahy(1)
Experimentální film režiséra Michaela Snowa tvořený jedním pětačtyřicetiminutovým záběrem ze statické kamery. Snímek různými filmařskými prostředky zachycuje dění v podkrovní místnosti. Michael Snow získal se svým filmem v roce 1967 ocenění za nejlepší experimentální film na festivalu v belgickém Knokke. (ČSFD)
Recenze (24)
Únavný experiment se záběrem na obraz na stěně. ()
Nehodnotím film podľa toho, aký sa zdal byť kritikom, ale aký sa zdal byť mne. Nuž, rozhodne to nebol najkrajší filmový zážitok, ale už len samotný nápad si zaslúži pochvalu. Film je akousi hrou s vizuálom i audiom - experimenty s osvetlením, filtrami, mierou hluku a tichom, pričom na konci je dokonca počuť slabučký zvuk policajnej sirény. Preto Wavelength beriem skôr ako hravý počin v ktorom je miestnosť so štvoricou okien braná ako samostatný organizmus a aspoň pre mňa pôsobili všetci jej ľudskí návštevníci neprirodzene, akoby do izby vôbec nepatrili. Plusom zostáva fakt, že Snow vo mne zanechal citovú odozvu, takže s chuťou pečiatkujem na slabšie štyri hviezdičky. ()
V tomto experimentálním filmu sledujeme podkrovní místnost, kde občas někdo projde a slyšíte různé hučení, které jsem musel přitlumit, jinak bych asi přišel o sluch. Jde do jisté míry o nějaký audio zážitek. Kamera se začne přibližovat k obrazu, který vidí na zdi, mezitím po celou dobu filmu probíhají různé změny filtrů, clon apod.. Tento až hypnotizující zážitek mi nakonec dovolil dát hodnocení 5/10. ()
Mistrné dílo a jeden z nejlepších (ne-li úplně nejlepší) film, který jsem kdy viděl. Všichni tady mluvíte o experimentu, minimalizmu, ale opomínate to hlavní, a to je děj. Ten je samozřejmě skvělý,(SPOILER) zvláště ten šok v 16. minutě, kdy padne na zem pán s talířem - Joyce Wielandové se musí uznat, že muže dokáže zahrát přesvědčivě, včetně hlubšího hlasu a ochlupení na tváři (KONEC SPOILERU). Film prochází klasickým dějovým schématem antického dramatu, a sice expozice (seznámení s bytem), kolize (paní a stěhováci nesou skříň), krize (viz SPOILER), peripetie (nájezd kamery) až ke katastrofě (konec filmu, kdy divák, lačnící po nášupu tohoto skvostu, zůstává nenasycen). Co se týče dialogů, ty jsou brilantní, tak dobře napsané jsem už hodně dlouho neslyšel, balancují mezi Clerks od Kevina Smithe a Tarantinovskými filmy. Škoda že slyšíme tak dvě a půl věty. Z herců bych vyzdvihl Hollis Frampton, která se na plátně objeví (pokud se nepletu) zhruba v polovině čtvrté minuty. Hollis sice není původně herečkou (určitě všichni znáte její režisérský magnum opus - Hapax Legomena VI: Remote Control), ale náročnou roli "paní, co má ukázat stěhovákům kam dát skříň", zvládla na výbornou. Samostatnou kapitolou je potom hudba. Tady se nebojím říct, že skladatel byl neprávem opomenut na udílení cen Akademie. Zvlášť skvělá je pasáž mezi 10. a 18. minutou. Zprvu jsem se obával, že se mi něco stalo s počítačem, ale pak mi došlo, že to je celé dílo geniální mysli Michaela Snowa. Bravo, tleskám. Bohužel se obávám, že jsem v 19. minutě ohluchl, ale to je pouze malá cena za zhlédnutí takového průlomového díla. Co se týče speciálních efektů, tak například kakofonie zvuků v 16. minutě, to je přímo zvukově editační poezie. Když si jenom pomyslím, jak musely být ty efekty nákladné (podle počtu ran padlo za oběť minimálně 6 talířů a nad tím už se nos neohrnuje). A když pomyslím na vizuální efekty, tak na svoji dobu je to velmi slušný standard. Ostatně nevidíte moc filmů z roku 1967, ve kterých můžete najít absolutně statickou kameru, bez záchvěvů. Tedy, ty drobné záchvěvy samozřejmě nepočítám, ba naopak ty podle mě akorát dodávají snímku na působivosti. Navíc, pokud se díváte na film na google videu, teprve potom oceníte vysoké rozlišení kamery a stříbřitost zvuku, která teprve dodá filmu ten správný šmrnc. Ke konci filmu potom dochází k prolínání do jiných žánrů, viz (SPOILER) sekvence s duchem (KONEC SPOILERU), Wavelength se tak stává svým názvem i dějem jakousi inspirací pro filmy typu Hlas smrti. Závěrečná scéna ve mně zanechala velmi hluboký dojem, má kvalitu přesahující médium filmu a mluví k nám jakýmsi nadpozemským hlasem (aluze k mimozemským filmům - viz blikání modrého světla). Obraz, který divák vidí na konci potom vystihuje celou podstatu filmu, a sice: "Jak jsem se mohl dívat 45 minut na takovou sračku"? A tímto dává Michael Snow průchod své genialitě. Zasloužených 5 hvězd. P.S. Pokud vás tento film nadchl, tak doporučuji vynikající kraťas "Mole Hills", který je k dostání pouze na DVD filmu Sunshine, v jeho sekci s bonusy () (méně) (více)