Otravný chlap

Trochu Orwell, trochu Kafka. V severském zpracování. Hlavní hrdina Andreas se ocitne ve světě, ve kterém mu je s okamžitou samozřejmostí přirazena jeho role. Tento svět funguje sám o sobě jako dokonalý aparát diky absenci citu, bolesti, chuti a vseho, co by mohlo tento spokojený chod narušit a jeho obyvatele přivézt na scestí... Dokonalá atmosféra chladného města a jeho fungujícího aparátu, který nesmí nikdo narušit. Scéna ze sklepa je jako vystřižená z 1984 či Brazil. (08.10.2007)

Tenhle film je ohromně blízko tomu, co točí velký Roy Andersson. Ale, kupodivu, bez Anderssonova minimalismu a úzkostlivého stylu je tohle ještě více strhující - zejména, když na začátku nevíme o co jde, a je to jen takový narůstající pocit divnosti, kterému bychom raději nevěřili. Ale už je pozdě. S posmrtným životem tenhle film nemá nic společného. Je to náš život, život, kterej žijeme dneska a zítra. A kdyby Vám někdo nabídl jízdenku na ten autobus do města ? Odmítli byste ? (11.05.2010)

Celej film je prázdnej asi tak jako život Andrease, ale pro někoho to evidentně ještě nemusí být špatně. Totiž natočit film, který se snaží rozvést téma nenávratnosti despěláckýho života do ještě pestrýho dětskýho života, nudným způsobem, sice asi dobře ladí s tim, co se film snaží sdělit, ale přes tu nudu jsem se nějak nepřenesl. Možná někdy jindy. (24.07.2013)

V Oslu mají hezkou radnici, aneb v městě je řád a pro každého práce. Všichni jsou ok. Všichni jsou hodní. Nikoli „spořádaní“, ale opravdu spořádaní. Všichni jsou zaměnitelní, všichni jsou mrtví. „Ano, to by mohlo být fajn.“ „Ale co opravdu chceš?“ Svět bez chuti. Esteticky dokonale vyjádřeno. Monotéma. (A ta krajina v úvodu!) Zatracení pro sebevraha a duševními sebevrahy jsme dnes všichni. Jeden aspekt dnešní reality. Jedna z možných budoucností, jedna z chtěných a připravovaných budoucností. Perspektiva strašlivější než Nietzscheho „poslední člověk“, totalita, o jaké se ani nesnilo Orwellovi – totalita bez násilí, totalita hodných, dobrovolné otroctví, završení pokroku. Vystačí s jediným železným zákonem: Buď v pohodě! Jediným východiskem by mohlo být zlo. Ale ani to nefunguje. V posmrtném světě sebevrahově není naděje. Jestli je naděje pro nás, zahlédl jsem ji v té rozbité lidské trosce potácející se z metra. Film o otravném člověku si nicméně vystačí i bez varovného civilizačního zřetele; nespokojený jedinec, kterému „něco chybí“, který nedokáže dýchat společný vzduch, je vždy již odsouzencem. A opět: film důsledně rozvíjí něco, co máme zárodečně vždy už v sobě a co se v naší době začíná vyjevovat. Nápis na ceduli u uvítací benzinky: Standard. Avšak: mezi tím ikeáckým světem a místností s bábovkou nevidím podstatný rozdíl, hrůza mdlé spořádanosti šla z obojího. Tato je jen nedokonalým předchůdcem onoho. Štěrbina ve zdi byla lepší. (29.11.2011)

Někteří soudobí teologové vypodobňují peklo jako nekonečný bílý prázdný prostor, ve kterém jste sami. Těžko říci, zda je místo, kde se ocitl Andreas, lepší či horší... Zneklidňující, tíživé, bezvýchodné. I Stepfordské paničky nebo Smrtihlav hýří mnohem větším optimismem než Otravný chlap. Nevím, proč komedie, ale třeba někomu přijde vtipné uříznutí prstu, masakrování na kolejích či střeva visící ze sebevraha. V jiném filmu možná, tady mě to nerozesmálo... (22.06.2014)