데이지
Chu ju
Obsahy(1)
Film se odehrává v Nizozemí a je zobrazen ze tří rovin: První je z pohledu nájemného vraha Park Yi (Woo-sung Jung), který se zamiloval do malířky Hye-young (Ji-hyun Jun), ale nechce se jí vyznat z citů právě proto, že je zabiják, tak jí alespoň nosí každý den tajně sedmikrásky, které má strašně ráda. Druhý pohled je ze strany právě Hye-young, která maluje portréty na náměstí a stále chce zjistit, kdo jí nosí ty sedmikrásky. Jednoho dne se objeví policista Interpolu Jeong Woo (Sung-jae Lee), který se nechá od ní nakreslit a má u sebe právě ty sedmikrásky, ona se domnívá, že on je právě ten tajemný ctitel a tak se do něj zamiluje. Třetí pohled je policisty Jeong Woo, který využil pouliční malířky, jen jako krytí při sledovačce, jenže jak se postupně začal scházet s Hye-young, tak se do ní zamiloval. Jenže vše se nějak zkomplikuje a Hye-young je postřelena při přestřelce a přijde o hlas. Policista je odvolán zpět do Koreje a na scénu se opět vrací zabiják. Jestli vše dopadne dobře? No to se nechte překvapit. (c.tucker)
(více)Recenze (131)
Pro mě dělá tenhle snímek lehce nadprůměrným jenom skvělá kamera a soundtrack. Kdyby ten nebyl výjimečný, tak by to byl zázrak, protože Shigeru Umebayashi je prostě hudební génius. Příběh jako takový mě v podstatě ničím nepřekvapil. A světe div se, ani nedojal. Vždycky jsem si říkala, co bude dál a ono to opravdu přišlo. Mnohem víc se mi líbila první polovina filmu. Mám takhle poetické věci ráda, ale ta druhá půle už byla pojatá jinak a v podstatě jsem byla zvědavá jenom na to, jak moje dedukce vyjdou a kochala se pohledem na Woo-sunga, kterého můžu kdykoliv a v čemkoliv. Nejlépe pouze v džínách a nátělníku. No možná by stačily jenom ty džíny... ;^) ()
Jedna z nejslabších a nejnadhodnocenějších jihokorejských romantických melodramaťáren jaké jsem zatím viděl ( a že už jsem jich pár viděl a mám je rád). Skoro jsem až začal pochybovat jestli je to opravdu korea a teď koukám, že režie je fakt Hong Kong-takže ten chybějící jihokorejský cit pro slzyčkotvorná dramata nebyl jen můj dojem). Potenciál tam je a ta základní kostra je relativně zajímavá, ale natočeno je to bídně. Pokud v romantické vztahovce dojde na scénu, kdy se chlap po více než ročním blízkém přátelství s ženskou zeptá jestli má ráda hovězí-něco je špatně. Pokud ženské několik měsíců chodí -den co den ve stejný čas- před dveře kytky a ona nění schopná zjistit kdo jí je nosí-něco je špatně... a takových krávovin je tam více.... Pár akčních scén je nešikovně nasnímáno a fušersky sestříháno... No co se tu budu namáhat.. Prostě šáhněte radši po něčem jiném. ()
Film, ktorý má veľmi silnú formu na to aký príbeh rozpráva. Milostný kórejský trojuholník v Amsterdame sa môže javiť ako veľmi nevkusná záležitosť ale Andrew Lau ( možno aj vďaka skúsenostiam s Volavky) mixuje charakterovo vyspelú drámu, kde si každú postavu postupne obľúbite. Je to jeden z tých romantických filmov v ktorých netreba obrovské srdcervúce scény( hoci dve sa tu asi nájdu) a skôr sa tu kladie dôraz na poetiku všednosti, ktorá nám nielenže osvetľuje motivácie postáv a opakuje rovnaké scény len z iných pohľadov, ale práve vďaka tomu sa stáva citlivejšou, uveriteľnejšou a v mnohých smeroch ľúbivejšou. Umebajaši a Kwong-Wing zase hudobne tlačia na pílu a predávajú emócie aj v tých najjednoduchších scénach. Daisy je milým vybočením s klasického romantického žánru. Má v sebe korenie hongkongských buddy kriminálnych filmoch a zároveň európske prostredie ktoré v skĺbení s ázijskou poetikou ako celok, skvelo funguje. ()
Při koukání jsem nevěděl nic o tom, kdo byl režisér apod., ale zřetelně mi to připomínalo mix tří věcí: nádech stylu Infernal Affairs, náladu hongkongského filmu Fulltime Killer, a korejský přístup k vyprávění a zobrazování děje. Smíchejte dohromady tři skvělé věci a výsledek nemusí být nejlepší, ale scénář si s tím poradil natolik, že to celé funguje víc než skvěle. Není to tak dobré jako součet všech svých částí, je to jen super. ()
Velké zklamání. Buď ta moje režisérská verze je úplně jiná než to, co viděli místní pětihvězdičkoví hodnotiči, nebo je procentní průměr jen důsledkem nadhodnocování všeho korejského. Docela nudný, předvídatelný a dýchavičný film dokazuje jen to, že Jun Ji-hyun rozhodně není dramatická herečka (i když to měla od poloviny filmu fakt ztížené), a My Sassy Girl byla vlastně spíš výjimka než pravidlo (zvlášť po nedávné trpké zkušenosti s Windstruck). Od scénáristy a hlavní hvězdy MSG a režiséra Volavky bych čekal něco výrazně chutnějšího. Až budu chtít dojímavý film o citlivém nájemném vrahovi, pustím si radši Leona. ()
Reklama