Hodiny

Kniha není nic lehkého, osobnost Virginie Woolfové také není zrovna comixové téma, ale film, který nad těmito náměty vznikl, nepostrádá nic. Při zachování hloubky a úcty k předloze a jejím reálným postavám vypráví poutavě těžký příběh, od kterého se nelze odtrhnout. Tohle je opravdu umění bez pejorativního nádechu zaznívajícího někdy v tom slově, zkrátka kumšt. (10.06.2012)

Film kde je skoro každá postava lesba nad 40, která to tají a vnitřně trpí, o depresích nemluvě opravdu není můj šálek kávy. Nepopírám, že je to opravdu brilantně zahrané, natočené a obdařené skvělou gradující hudbou. Jenže já jsem z toho filmu byl úplně nervózní a měl jsem křečovitý ksichty a přál jsem si aby už byl konec. Místama mě to ani moc nebavilo. Pro takový film je moje hodnocení asi příliš nízké, ale každý má občas i dobrý film, který mu prostě nesedne. (04.02.2006)

Esenciálně ženský film, kde se vše točí okolo knížky Paní Bovaryová, napsané jednou z průkopnic feministické literatury, Virginií Woolfovou, která zároveň představuje jednu ze tří hlavních podstav (oscarový výkon Nicole Kidman). Zbylé dva ženské osudy jsou zasazeny do Ameriky padesátých let, respektive roku 2000. Mezi osudy hrdinek hned od začátku vidíme zřetelnou paralelu, která po čase nabývá hlubších rozměrů - např. v podobě do různé míry potlačovaných lesbických sklonů. Moc pěkně natočený film, který poukazuje na to jak rozdílně mohla žít "jedna" žena v různých etapách 20. století. Všechny tři ženské herecké výkony byly prvotřídní, nezapadli však ani ty mužské (zj. strhující Ed Harris). 80% (03.07.2006)

Měli jste nutkání po filmu jít do květinářství a kupovat květiny? Pravděpodobně ne, protože Vy rozhodně patříte mezi tu elitu, která pochopila, že vychutnávání a absorbování je v tomhle případě povinnost. Kdežto já opět stojím -out of stádo- a ani nevím, ale podobné myšlenkové pochody by měly být trestány třiceti švihanci bičem přes záda. Teď ale seriózně. Paní Woolfová nebyla asi príma ženská, byla hodně ponořená do sebe-co se týče představ- takže tučné varování pro diváky, kteří mají chatrné zdraví a nechtějí pozorovat "krizi středního věku v podobě magoření". Kidmanová ji zahrála dobře, ale Oscarově? To fakt ne.. Je-li někdo, kdo zasluhuje plešatou figurku nad krbovou římsu, pak je to Meryl. Čekali jste, že napíšu Moorová, že jo? :D Streepová má bohatou filmografii, která obsahuje všechny myslitelný i nemyslitelný postavy, ale její Clarissa " I´m sorry, I´m lesbian" Vaughnová má určitou jinakost, která povyšuje Meryl na....Bohyni filmu? Ano, asi tak. Možná nebrečím, možná nejsem roztrhanej a poletující ve vesmíru, ale jsem tady a píšu, a mám radost, že film jako Hodiny pořád dokazují, že pocit čerstvého větru není archaismem... (10.07.2009)

Hodiny jsou klasickým filmem, na který si nelze udělat jasný názor během jednoho sledování. Nejen proto, že jsou postmoderně rozloženy do tří časoprostorů, spojených jak motivicky, tak prostřednictvím postav. Z tohoto pohledu se jedná spíše o jednu z těch jednodušších skládanek, jejíž princip odhalíte velice snadno, neboť cílem Stephena Daldryho není matení diváka... V prvním časoprostoru prožívá svůj těžký boj s chorobou a nepochopením Virginia Woolfová (fenomenální výkon Nicole Kidman!). Z pocitů nepochopení, osamělosti a vykořeněnosti vyrůstá její román Paní Dallowayová. Tuto knihu v padesátých letech čte Laura Brown (křehká a uzavřená Julianne Moore), matka žující v iluzi spokojené rodiny, ale v nitru zápasící s podobnými pocity nepochopení, jako Virginia. A v roce 2001 jméno hrdinky románu napůl v žertu dostává Clarissa Vaughan (sugestivně zahraná Meryl Streepovou)... nemá asi cenu zdůrazňovat, že i ona zápasí se životní deziluzí, neštěstím a osudovým mužem, kterého miluje, ale který jí kdysi dávno odhodil... Všechny hrdinky spojuje Woolfové román, podobný citový stav a lesbické sklony. To vše je provázáno do složitého komplexu vztahů a emocí, které během jediného "filmového" dne projdou bolestnou katarzí. V jednom osudovém dni se tři roviny příběhu proplétají v poměrně soudržný filmový celek, kterému zpočátku chybí gradace a topí se ve velkých slovech (ta intelektuálská patetičnost se ho drží v únosné míře stále), ale v rozhodujících chvílích má vždy velký emocionální náboj a dar diváka zaujmout a donutit přemýšlet. Trochu na překážku je mi genderový filtr při vidění mužů jako a) submisivních a zžentštilých intelektuálů (Leonard Woolf) b) ztroskotaných a bezcílně bloudících umělců (Richard Brown) c) tupých a nevšímavých zviřátek v domácnosti (Richie Brown). Navzdory částečným antipatiím však přiznává Hodinám velkou vnitřní sílu a značnou stylistickou vyzrálost. Díky nim a též díky citlivé režii a výtečné hudbě Philipa Glasse jsou velkým diváckým zážitkem... (13.09.2004)