Hodiny

Skoro všechno podstatné už napsali jiní, skvělé herecké výkony, kamera, střih, režie, emocionální hloubka všech tří příběhů... Prostě paráda. Netroufám si říct, který byl asi nejlepší, snad jenom část Julianne Moorové byla o tolik depresivnější a s "divnější" atmosférou, že mě vždy pohltila nejvíc. Celý film ale diváka přiková do křesla na celé dvě hodiny. Jinak si ale neodpustím jednu poznámku - scéna nedlouho před koncem s Edem Harrisem (úžasný výkon!) a Meryl Streepovou (ti, kteří viděli, jistě vědí, kterou myslím, ti, co ne, nechť se podívají sami) je jedna z emocionálně nejsilnějších a přitom nejnenucenějších chvil, jaké jsem KDY ve filmu viděl. Zkrátka absolutní nádhera, která vyrazí dech. Celkově 95%. (16.10.2007)

Moc hezká sonda do ženské duše, o to překvapivější, že autorem je muž. Jen upřímně doufám, že takovou duši nemají všechny ženy, to by nebylo příliš pozitivní. Zjistit se to však dá jen velice obtížně, poněvadž když se žena rozhodne, nenechá na sobě nic poznat. Půl práce tu dělá hudba, zbytek obstarává ústřední koncertní trio Streep-Moore-Kidman, vše za dohledu povedeně napsaného scénáře. Ten je rozhodně lepší, než jaký musí být román Virginie Woolfové. Pátou hvězdu přenechávám ženskému rodu, ten ji zužitkuje a odůvodní lépe než já. (27.07.2011)

Nuda, nuda, nuda, nuda a ešte raz nuda. Na tento film som sa tešil, lebo sa odohráva okrem iných rokov aj v dvadsiatych a päťdesiatych rokoch min.storočia. Film sa ale nehoráznym spôsobom tiahne a naťahuje, že ma ani celé vyvrcholenie filmu vôbec nezaujímalo. Ťažko sfilmovateľná téma sa nepodarila previesť na plátno dobrým spôsobom. Samotný dej mi pripadal veľmi slabý. Je to pravda, že aj s bezchybnými hereckými výkonmi to bolo len proste rozprávanie o ľuďoch, ktorí sa správajú odlišne ako väčšina iných. Alebo o ničom - aj tak to možno vidieť. (09.01.2015)

Nebýt v The Hours přítomna hudba Stephena Glasse, byly by minimálně poloviční. Ale i kdyby, zůstane nám jeden neuvěřitelný herecký koncert v podání tří hereček a jednoho herce. Jedná se o dost depresívní zážitek, když vidíte všechny hrdinky proplouvat přesmutným dnem, nesrovnatelným a chvílemi zcela stejným. Hlavně se ale vyžaduje naprostá soustředěnost, jinak by leckomu mohly motivace hrdinek připadat směšné a reakce hysterické. A taky by na obalu neměla chybět cedulka se zákazem vstupu cynikům. Zpočátku jsem si udržoval větší či menší rezervu, ale postupná gradace je dechberoucí a nedává žádný prostor pro pochyby. S pointou či zničujícím finálním monologem pak zůstává v srdci velmi specifický a tíživý dojem. S odstupem ale maličko střízlivím a hodnocení upravuji o kousek níž. Gradace i přes svůj prvotřídní závěr místy malinko zadrhává a jako celek je snímek možná až trochu neuchopitelný. Přesto výrazně pozitivní dojmy a abych nezapomněl připomenout i já svoji favoritku z osudové trojice - Nicole Kidman. (04.02.2006)

Hodiny jsou klasickým filmem, na který si nelze udělat jasný názor během jednoho sledování. Nejen proto, že jsou postmoderně rozloženy do tří časoprostorů, spojených jak motivicky, tak prostřednictvím postav. Z tohoto pohledu se jedná spíše o jednu z těch jednodušších skládanek, jejíž princip odhalíte velice snadno, neboť cílem Stephena Daldryho není matení diváka... V prvním časoprostoru prožívá svůj těžký boj s chorobou a nepochopením Virginia Woolfová (fenomenální výkon Nicole Kidman!). Z pocitů nepochopení, osamělosti a vykořeněnosti vyrůstá její román Paní Dallowayová. Tuto knihu v padesátých letech čte Laura Brown (křehká a uzavřená Julianne Moore), matka žující v iluzi spokojené rodiny, ale v nitru zápasící s podobnými pocity nepochopení, jako Virginia. A v roce 2001 jméno hrdinky románu napůl v žertu dostává Clarissa Vaughan (sugestivně zahraná Meryl Streepovou)... nemá asi cenu zdůrazňovat, že i ona zápasí se životní deziluzí, neštěstím a osudovým mužem, kterého miluje, ale který jí kdysi dávno odhodil... Všechny hrdinky spojuje Woolfové román, podobný citový stav a lesbické sklony. To vše je provázáno do složitého komplexu vztahů a emocí, které během jediného "filmového" dne projdou bolestnou katarzí. V jednom osudovém dni se tři roviny příběhu proplétají v poměrně soudržný filmový celek, kterému zpočátku chybí gradace a topí se ve velkých slovech (ta intelektuálská patetičnost se ho drží v únosné míře stále), ale v rozhodujících chvílích má vždy velký emocionální náboj a dar diváka zaujmout a donutit přemýšlet. Trochu na překážku je mi genderový filtr při vidění mužů jako a) submisivních a zžentštilých intelektuálů (Leonard Woolf) b) ztroskotaných a bezcílně bloudících umělců (Richard Brown) c) tupých a nevšímavých zviřátek v domácnosti (Richie Brown). Navzdory částečným antipatiím však přiznává Hodinám velkou vnitřní sílu a značnou stylistickou vyzrálost. Díky nim a též díky citlivé režii a výtečné hudbě Philipa Glasse jsou velkým diváckým zážitkem... (13.09.2004)