Čtyři slunce

Na naši tvorbu to určitě není špatný film, ale jestli je nominován na 15 český lvů, nebo kolik těch nominací vlastně má, tak je vidět, že naše filmografie nezažívá zrovna nejúspěšnější léta. Režie slabší a ten kluk ? To byla hrůza, je vidět, že mezi dětskými herci už taky nemáme moc z čeho vybírat. Co ale musím říct je to, že se mi snad poprvé líbil Roden, který je mi jinak dost nesympatický. (20.02.2013)

Film rozhodně není krokem zpět ve Slámově tvorbě, spíše jejím prohloubením a dalším nasměrováním. Scény jsou zrežírovány stejně tak brilantně jako v předchozích snímcích a z jejich realističnosti se občas až tají dech, postavy alespoň mě přišly dostatečně srozumitelné, zajímaly mě a tragédie jejich vztahů na mě silně působila. Sociální drama je zde povyšováno na komentář světa, současné situace lidstva a do toho kritizovaná metafyzická extempore tak nějak zapadají. Je třeba si ale uvědomit, že zde poprvé Sláma dosahuje osobní výpovědi, potýká se s vlastním nitrem a hledá určité kompromisní smíření, proto ani nelze čekat zcela vybroušený tvar. Právě ve vnímání onoho boje a usilovné snahy snímek získává na upřímnosti a emotivní působivosti. Bohdan Sláma tímto dosahuje toho, co v české kinematografii dlouho chybělo - film, který dokáže povýšit zajímavý příběh do roviny osobitého a srozumitelného světonázoru a přitom obsáhnout i vnitřní svět tvůrce v podobě autoterapie. Čtyři slunce jsou tak výsostným autorským filmem a Sláma tvůrcem, jehož filmografie pomalu získává vnitřní spojnice a tím rozhodně náleží k nejzajímavějším českým režisérům dneška. (06.01.2013)

Bohdan Sláma si jede svoje pomalé blues od ničeho k ničemu. Z našeho českého rybníku vyzobne charaktery lidí, kteří jsou tak nějak životně v hajzlu a pomalu je posunuje k dalším životním průserům. Jára lže, fetuje a chlastá. Jana se kurví. Karel má v hlavě svůj svět a Jerry tomu celému dá závěrečnou tečku. No prostě takhle nějak se žije u dna společnosti. 60% (21.07.2017)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)

Bohdan Sláma zase hledá Štěstí, ale tentokrát má jeho nový film mimo dalších funkcí jednu zásadní, totiž terapeutickou. Skrze Čtyři slunce ventiluje frustraci z neštěstí ve své rodině a to tak, že mi jako poučenému divákovi ke konci běhal mráz po zádech. Je to tak silná osobní výpověď, že se jen těžko hledají slova. Obdivuji se jeho síle se s bolavou vnitřní ranou takhle otevřeně vydat všanc divákovi, ale i od toho je asi umění. Když však odhlédnu od osobní roviny, jeho čtvrtý celovečerní film má v sobě opět něco, za čímž mnozí mohou vidět paralely se severskou kinematografií a co je poznávacím trademarkem jeho filmů, totiž bezvýchodnou existenci života daleko od městských center, života bez perspektivy, bez naplnění, bez budoucnosti. Samozřejmě se stále vše vrací ve spirále, proto tu hraje punk, mladí rebelové dělají přesně ty stejné chyby, jako staří rebelové, zpravidla jejich otcové, objevují se mystici (moderně esoterici) a únik je možný jen na jedno jediné místo. Vůbec zásadní je v celém filmu hledání Mistra. Možná že přeneseně i Bohdan Sláma točí (podvědomě?), stejně jako režijní velikáni Tarr či von Trier, o konci světa, o zániku civilizace, ta západní je v krizi, Bůh je mrtev, hodnoty inflantují, vztahy se rozpadají a jestli ještě před sedmi roky byly ve Štěstí spásou a nadějí děti, ve Čtyřech sluncích se ve stopách rodičů i ony řítí vstříc katastrofě. Sláma trochu zrychlil dynamiku svého nového filmu, pryč jsou dlouhé kamerové jízdy, pryč je dvorní režisérův herec Pavel Liška, i když plastický Jaroslav Plesl ho v něčem připomíná, ubylo poetických scén (kamera několikrát zajímavě pracuje se sluncem, kdy se jím nechá záměrně zalít v teplých barvách tzv. dlouhého světla, při putování za Mistrem zase krouží okolo Járy uprostřed babího léta...), režisér a scénárista míchá tragické s komickým a hodně si všímá absurdního, vždy ale nechá diváka, aby si sám vybral a zaujal stanovisko, jako třeba v případě Karlem Rodenem bravurně ztvárněného podivína. Vůbec práce s herci je Bohdanovou tradiční silnou stránkou, třeba to, jak dokázal z Jiřího Mádla udělat uvěřitelného pankáče, je úžasné (a scéna u přepážky pracovního úřadu dokazuje, že Mádl je skutečně dobrý herec). Jaroslav Plesl s Aňou Geislerovou pak podávají výkony, se kterými bych počítal za rok při udělování Českých lvů. Za více než zmínku stojí i dětští herci, výkon chlapce ztvárňujícího Jaroslavova syna je vynikající. Finále je zprvu dosti nečekané a jistě vzbudí mnohé kontroverze, pochopitelné je pak především z hlediska osobního, ale i transcendentního, což v českém filmu lze označit jako novum. Čtyři slunce rovná se čtyři hvězdičky za film, pátou za terapeutickou očistu... Slovy Márdiho z Vypsané fixy: ,,Čtyři slunce svítěj pro radost, vlnovka se zvedne, když máš dost ... já vím, někdy to nejde, já vím, všechno to přejde..." (03.03.2012)