Repríza

Veľmi zaujímavo natočený snímok o tom, ako je niekedy ťažké znovu nájsť svoje stratené ideály. Je toho toľko, čo by chcel človek v živote robiť, ale dá sa to vlastne všetko postíhať? Divák je tu vďaka ručnej kamerke (typické pre severskú kinematografiu) akoby časťou deja a v centre diania ústredných postáv. Prelínanie variánt časových línií bolo tiež perfektné a hlavne účelové, vďaka tomu sa divák dozvie odpovede na mnohé z otázok začínajúce na: čo ak?, čo keby?... Škoda toho záveru, zdal sa mi predčasne ukončený a nedotiahnutý, inak veľká spokojnosť. 80/100 (06.06.2015)

Telma se mi moc nelíbila, ale Oslo... a Repríza mohu považovat za velmi dobré soudobé romány. Příběh kamarádů právě z kruhu literatury a hudby má zneklidňující atmosféru, kterou se obvykle vyznačují moderní díla. Dalo by se sice říct, že moderna je krokem zpět; postmoderna ji ale dosud nedokázala předehnat ani o prsa. Každopádně bychom se měli více věnovat odpočítávání, a nemusí to být od desítky. (28.01.2023)

Z mojej strany čistý zásah. Film mal nanajvyš príjemnú a uveriteľnú atmosféru, ktorá ma vtiahla ešte hlbšie do sveta, ktorý mi je tak blízky - do sveta mladých nádejných spisovateľov, ktorí sa pokúšajú preraziť. Výborná hudba a množstvo (nielen literárnych) odkazov boli vítaným doplnkom, ústredné postavy oplývali sympatiami a skvelé a prirodzené boli aj dialógy, nehovoriac aj o spôsobe narácie. Po dlhšom čase opäť snímka, ktorá si ma získala. (18.07.2012)

Deset. Nejmíň deset minut po závěrečných titulcích jsem nebyl schopen se pořádně vrátit do reality. V duchu jsem stále bloudil mezi časovými a dějovými liniemi příběhu. Chápal jsem tiše sedící diváky, povětšinou jednotlivce. Diváky, kterých v sále pravda nebylo mnoho. Snad devět. Po skončení filmu ani nehlesli. Musel to být silný zážitek i pro ně. Hlavou mi pak proběhlo několik věcí, které jsem si raději hned poznamenal na odrbaný kus papíru, který jsem našel v kapse. V osm večer jsem přitom usedal do červené sedačky s trochu výjimečným pocitem. Končil právě Norský týden v Ponrepu. Poslední ze sedmi snímků ze severu. A opět řemeslně vynikající. Sugestivní ruční kamera, zajímaví herci, neotřelé prostředí mladých umělců, unikátní střihy událostí. Snímek ve mně ale vyvolal řadu nečekaných sebereflexí. Touhu po změně. Otazníky, zda v životě kráčím správným směrem, zda o něco nepřicházím. Touhu tvořit, psát, skládat. Cestovat. Užívat si. Číst. Sledovat, být v centru dění. Diskutovat, poslouchat a naslouchat. Jenže... jenže to by člověk musel žít naráz tak šest životů, aby to všechno stihl. Důležité vystřízlivění, za pět minut dvanáct, než bych se z toho zbláznil podobně jako Phillip. Filmu jsem se nakonec rozhodl dát hvězdy čtyři. Ačkoliv byl po technické stránce bravurní, těch dějových prostřihů a tenké hranice mezi hypotetickým a skutečným, minulým a budoucím už bylo zkrátka občas mnoho. Až mi to trochu evokovalo údajnou domněnku Jana Nerudy ohledně vypravěčského stylu v Cimrmanově hře "Němý Bobeš". Zkrátka to bude chtít ještě tak tři reprízy Reprízy, abych ji třeba naplno pochopil a docenil. Byť tedy schází do plného hodnocení dvě desítky procent, smekám i tak před číslem jedna současného norského filmu, režisérem Trierem. Kdo nosí tohle jméno, je zkrátka předurčen tvořit. A ne zrovna průměrně.... a slutten. 80% [Norský týden v Ponrepu, 2015] (28.05.2015)

Klasický severský chladný vizuál podpírá jakousi nedosažitelnost souznění s postavami, na pozadí už tak dost chaotické konstrukce snímku. Ústřední postavy se mi zdají nedostatečně představené, což se úplně nemění ani v průběhu filmu. Divák do nich moc nevidí, zůstávají někde daleko za vitrínou obchodu, ve kterém je ale po celou dobu šero. Film má mnohých působivých nápadů a pár nečekaných okamžiků (skok vlčáka) poutajících pozornost, minimálně jednoho sympatického hlavního představitele, ale i to je příliš málo na to, aby udržel moji pozornost ve změti toho co bylo, je a mohlo by být. Ve výsledku si z toho odnáším jenom zmatky a ptám se, o čem že to vlastně je? (09.12.2014)