Stepfordské paničky

Stepfordske panicky su kvalitny horor ale s dost pomalym tempom. Nie je vsak ospale, da sa vydrzat, divak nezaspi pri filme. Pet spuntov vsak nedam, film trochu trpi rezisersky. nepojdem do filmovej teorie ani nebudem pouzivat odborne terminy a rozhodne tu nebude humor. Humor je vec vazna, to len na okraj. U Paniciek  su ale mimoriadne kvalitne dialogy, kde obycajne rozhodne prevladaju - sprvu sa zda ze "o nic nejde" - ale ak odejova linia pozvolne kludne ide dalej, divak sa dozvie, ze pedsa tu len o nieco ide,  a o hodne - film ma slusnu hororovu atmosferu, ktora je krasne budovana krok po kroku.  Bryan Forbes totiz sa vobec nevenuje humoru, a to je setsakra dobre, realita sa miesi  s fikciou  a postupne narastajucou hororovou atmosferou -predsa len film figuruje v zanri horror/fryler, takze toho sa treba drzat. Hudba nic moc, akurat rozhovory na urovni, verzia 1975 je daleko, daleko lepsia nez ta komedia z roku 2004.  Kazdopadne Katherine Ross /Butch Cassidy a Sundance Kid, Tajemna Zare nad Pacifikem/ bol vyborna, ale sama na to nemala sancu. Paula Prentiss nic moc, a zvysok hercov som ani poriadne nepoznal. 89  % (07.10.2017)

To nic, drahá mi tak trochu připomnělo něco co jsem kdysi viděl a jmenovalo se to - ano  - Stepfordské paničky. A zatímco je remake spíše komedií, tady máme pomalu plynoucí thriller s hororovou zápletkou. No já mít doma ve Stepfordu v tom roce 1975 Katharine Ross, tak se vykašlu na práva i celý pánský klub a věnuji se jen jí. Fakt jí to tu seklo a není to jen kvůli tomu na hrudi neustále vypjatému tričku či šatech .-). Žel místní to viděli jinak a taky si to tak zařídili. Nebudu spoilerovat, ale když to vezmu kolem a kolem tak musím uznat, ře scénáristé filmu To nic drahá jmen Katie Silberman, Carey Van Dyke, Shane Van Dyke jsou prachsprostí vykrádači.  A i když film šoupli z zlediska času o dvě dekády níž než se odehrávají Stepfordské paničky a zároveň jej vybavili zápletkou ze současnosti, je to prostě vykrádačka jak poleno.  Mně pomalu plynoucí děj zas až tak nevadil. To byl tehdy v sedmdesátkách takový způsob vyprávění. O to víc pak filmy gradovaly v posledních minutách. Dnešní divák zejména ten mladší nenavyklý trpělivosti se bez pořádné akce po první půlhodince filmu už netrpělivě ošívá... Ale staří kozáci dobře vědí, že to vše jen navozuje zdánlivý klid a že film směřuje správně tam kam má. Mně se to moc líbilo. A řeknu na rovinu, jsou momenty kdy bych se do Stepfordu sám rád nastěhoval. Vždyť je to tam takové poklidné...  Dávám za 4 leštěnky ve spreji co tolik šetří čas při úklidu. * * * * (08.05.2023)

Mám mnoho špatných vlastností, ale nejsem pokrytec, takže mohu s klidným svědomím napsat, že hledám bydlení ve Stepfordu. Nemám totiž nic proti příjemným, usměvavým, dokonale upraveným manželkám, jejichž jedinou touhou je činit muži potěšení. Tenhle snímek se mi zkrátka trefil do nálady. Dámy vesměs vypadaly úžasně, atmosféra pomaloučku houstne a pokud by to s tím bydlením nevyšlo, tak bych prosil dodat jeden model Katharine Ross z roku 1975 na obvyklou fakturační adresu. (27.05.2015)

Když se mění pořádky, je třeba se bránit. Vyplývá to z lidské přirozenosti. Bránit se. Mlátit kolem sebe rukama. Řvát na poplach. A to vlastně jen vychází slunce. Mění se běh světa. Probouzí se do nového, neprobádaného, netušeného. Je až s podivem, že veškeré lidstvo nevstává ráno z postelí s hrůzným jekotem, ale úsměvným dobré ráno miláčku. Ta hrůza změn, možností, alternativ, ta dokáže jednoho dokonale vykolejit. Lepší zavřít oči, uměle si noc prodloužit, hrůzu budoucnosti odehnat předstíráním setrvalého stavu. A co teprve, když se začínají měnit celospolečenské pořádky. Na ulicích potkávat občany s vyvalenýma očima nacpané antidepresivy, řev děsu zahryznut na špičce jazyka. Jen mě nechte být v tom, v čem jsem, nechci změnu, bolí, vraždí, můj hraný optimismus dohání k sebevražedným pokusům. Nechte mou malost, neválcujte ji velikostí. Ve Stepfordu zavřeli oči. Všichni. Odehnali od sebe hrozbu budoucnosti, kde bavit se o menstruaci je stejné, jako se bavit o počasí. Stvořili sobě ku potěše skanzen historie, kde muž byl stále výsledkem a žena jen doplňkem. Doplňkem zcela praktickým. Proč nezavírat oči, však proto máme víčka. Jen přikrýt oči a oddat se myšlenkám na odpolední čaj za asistence ocukrované bábovky při dojemném jekotu ptáků. (31.12.2011)

„Pred pár rokmi si ma defloroval. Urobíš mi test vody?“ Knihu som nečítal a matný remake Franka Oza som videl jedným okom (druhým som spal). Preto ma (príjemne) prekvapilo, že scenárista originálu (nesmrteľný William Goldman – BUTCH CASSIDY A SUNDANCE KID, MISERY NECHCE ZOMRIEŤ, HORÚČAVA, GENERÁLOVA DCÉRA, PAVUČINA SNOV) príbeh o tajomnom elektromechanickom mestečku poňal skôr ako trilerový light horor s rozkošnou Katharine Rossovou (ABSOLVENT, BUTCH CASSIDY A SUNDANCE KID, TAJOMNÁ ŽIARA NAD PACIFIKOM). S pribúdajúcimi minútami vás čoraz viac mrazí, no neviete prečo. Bohužiaľ, príbeh, nech už ho uchopíte akýmkoľvek žánrom, je taký slabý (ak je to satira je to nudné už po polhodine, ak chcel niekto povedať „pravdu o feministkách“, je to trápne), že by ho dobre neurobil ani Hitch. DODATOK 26. 2. 2010: Nuž. Tak som Levinovu knižku (vlastne je to skôr novela, v Čechách vyšla v jednom zväzku s „Rosemary má dieťatko“) prečítal a ako som sa jej (po skúsenosti s čudnými dvoma filmovými spracovaniami) bál, tak ma od prvej stránky bavila. Levin písal tak výborne, že mi vôbec neprekážala žánrová roztatárenosť, tak typická pre oba filmy. Kým v tých som bol brutálnym striedaním jednotlivých žánrov (od satiry cez sci-fi po hororovú komédiu) „vyhadzovaný zo sedla“, v novele mi to vôbec neprekážalo a výborne ma bavila (ale naozaj by ma zaujímalo, čo robili s telami). (11.06.2009)