Keurosing

Nepamatují se, že bych kdy viděl smutnější film. Musím říct, že se nedivím ratingu 87 procent. Já ale přece jenom dávám 5* filmům, které ve mě vyvolají potřebu vidět právě zhlédnutý snímek znovu. Takže z toho vychází, že tohle je jeden z těch filmů, které považují za velmi kvalitní, ale už je fakt nechci nikdy vidět. 80% (25.02.2012)

Nechutně smutné drama, kdy po celou dobu filmu doufáte v dobrý konec, aby Vám nakonec tvůrci vyrvali srdce a sežrali ho.... Pomocí šťastných momentů v životě malého Čuna je poukázáno na zmrdanost tyranských a komunistických režimů, které z lidí dělají trosky a chudáky.... Prakticky každá scéna filmu je smutnější a smutnější a jenom se to stupňuje... Přes to všechno film nijak nevydírá a jen systematicky předkládá realitu života v tyranii... Nutno podotknout, že filmařsky dokonalou.... a co se týče hereckého výkonu hlavní dětské role, to smekám... (18.06.2012)

Vynikající a ojedinělá jihokorejská sonda do života severokorejských uprchlíků. Velmi smutný, ale pravdivý film. Koho toto téma zajímá víc, doporučuju knihu Pchjongjangská akvária, která právě vyšla v dotisku. Nějaké info k filmu: Ze strachu ze zásahu Severní Koreje se natáčelo na utajených místech v Jižní Koreji, Číně a Mongolsku a herci nesměli o filmu mluvit, dokud nebyl dotočen. Do kin se dostal až čtyři po dokončení. Příběh je založen na skutečném příběhu severokorejského uprchlíka Yoo Sang-juna, který se pokusil v roce 2002 dostat v Pekingu na španělskou ambasádu a v Severní Koreji po sobě zanechal hladovějící ženu a syna. Crossing je první jihokorejský film, který je o životech Severokorejských uprchlíků. Před samotným natáčením proběhli asi roční přípravy, během kterých štáb zpovídal kolem sta severokorejských uprchlíků (v Jižní Koreji jich je celkem asi deset tisíc), aby byl příběh co nejautentičtější. Uprchlíci filmu pomáhali mnoha způsoby, poskytli spoustu cenných informací o životě v Severní Koreji i řadu fotografií a byli přítomni celému natáčení. Představitel hlavní role Cha In-pyo nejdříve odmítl ve filmu hrát, protože očekával propadák. Když ale uviděl fotografie hladovějících severokorejských dětí, tak se podle vlastních slov rozplakal. Cha, který je v Číně dobře známý díky svým seriálovým rolím, je nyní bezplatným velvyslancem kampaně proti zneužívání dětí a sponzoruje na dálku třicet dětí z celého světa. Některé výrazné scény se štáb rozhodl z filmu vystřihnout, protože je považovali za natolik šokující, že by jim v Jižní Koreji nikdo nevěřil. Před dvěmi měsíci byl film jako součást Severokorejského týdne svobody promítán v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Na projekci bylo kolem sto lidí, včetně několika kongresmanů. Přítomen byl například Peter Beck, výkonný ředitel Americké komise pro lidská práva v Severní Koreji, Kim Sung-min, bývalý uprchlík a nyní vedoucí radia Svobodná Severní Korea nebo zástupci japonského velvyslanectví. Z jihokorejského velvyslanectví nebyl přítomen nikdo. Všichni přítomní několikrát během filmu propadli v pláč a po skončení filmu zůstala řada z nich zaraženě sedět v křeslech. Peter Beck o filmu řekl, že je to nejlepší natočený film na toto téma a doufá, že ho uvidí co nejvíce lidí, aby pochopili situaci v komunistické zemi. An In-ok, severokorejský uprchlík, jehož životní příběh je téměř totožný s tím filmovým, proplakal téměř celý film. Uvedení doprovázel benefiční koncert a bude nahráno album „Cry with us“ (Plač s námi), jehož výtěžek půjde na pomoc dětem v Severní Koreji. Čtyři dny po premiéře filmu byl film zpracován do formátu dětské knížky. S ohledem na závažnost tématu a konkurenci letních blockbusterů se dá říct, že zaznamenal i divácký úspěch. Navíc byl zakoupen i do japonské distribuce. (01.05.2009)

Tí Kórejci aj revú ako idioti. No nevedia nariekať normálne?! Ked' už, tak si aspoň mohli nacvičiť to mykanie plecami od Cimrmanov... Inak, na tomto filme je zaujímavé, že ked' sa dej odohrával v Severnej Kórei, tak som myslel, že je to niekedy okolo roku 1800 a tak, no a zrazu ked' sa presunul do Južnej Kórei, tak som myslel, že ide o nejaký iný film! (13.03.2013)

Nevím jestli je rozumné psát něco bezprostředně po shlédnutí filmu. Mísí se ve mě pocity nenávisti k celému světu s pocity beznaděje a smutku. Pozorně jsem si přečetla komentář molotova o projekci filmu v kongresu USA, kde si páni hezky poplakali a poté se rozešli posouvat figurkami lidských osudů, které mají ve svých rukách.... (a pokud by mezinárodní situace dovolila, vyřešili by to vojenským zásahem ve jménu míru). ..... Já jsem asi fakt úplně mimo, ale já prostě tento svět nechápu. Proč si lidé navzájem tak strašně ubližují, kde se tyto vlastnosti v lidech berou? Jak se někdo může takhle chovat k dětem? Fakt by mě zajímalo, jestli se to někdy změní nebo se to bude muset vzít z gruntu znova. (21.12.2009)