Ponjo z útesu nad mořem

Taky jsem měl v dětství kámoše v podobě zvířete. Byl to vrabec, byl bezejmenný a bez jakýchkoli statků. Potkali jsme se náhodou, můj pes ho přežvykoval v tlamě. Neuměl lítat, ale stejně to byl borec. K nám domů nemohl, a tak jsem ho vložil do krabice od Deichmanna a položil na schody. Měl tam slámu, pití i zrní, takže proč by mi měl chcípat? Druhý den jsem nadzvedl víko a on tam ležel. Byl zmrzlej. Tvrdej jako špalek. Brečel jsem. Udělal jsem mu hrob na naší zahradě a pro klid duše jsem mu tam pofiderně zabodnul kus větve, jakože to má bejt symbol kříže. Ten můj vrabec byl ovšem narozdíl od Sosukeho podvodního tvora víc v pohodě. Ponyo je postavička, která pořád dělá, že je mrtvá, proměňuje se tam a zpátky a je paradox, že mi byla sympatičtější jako ta čudla, než dvounohá hybridní holčička, jejíž úsměv spíš děsil než rozněžňoval. On celkový koncept Miyazakiho posledního díla je zváštní. Ekologické poselství je sice super, ovšem od Hayao mám raději ty fantaskní postavy, jejichž originalita spočívá v jejich myšlenkových pochodech i celkovém zjevu. Kdežto v Ponyo se ustavičně píská, ječí a chválí jméno: Ponyo. Nic proti, Miyazakiho zbožňuju, ale tenhle kus mi přišel lehce nestravitelnej. 7O % (17.10.2009)

Ponyo jako dítě člověka a přírody je archtetypáním zobecněním základních principů japonské kultury, která žije v těsné vazbě na přírodu - uctívá ji, má z ní strach, je její součástí, žije s ní v symbióze. Příroda si bere i dává, je útočná i ochranitelská... Jsou to stejné principy, z jakých čerpá Godzila, podobné principy na kterých stojí Ótomova Akira, ale i starší Miyazakiho Totoro. A právě Totorovi se Ponyo podobá nejvíce. Je to film plný dechberoucích obrázků a dokonale propracované, ale nikdy nevysvětlené mytologie - Miyazaki vrství jeden neuvěřitelný obrázek za druhým, a nutí tak diváka přijmat to jako nedílnou součást fikčního světa. Nejsou tu žádné vysvětlivky, takže si člověk musí ledasco domýšlet, a v tom tkví skutečné Miyazakiho mistrovství. Celý film je jedno velké vyjádření o lidech, přírodě, budoucnosti, skryté pod formou filmu pro děti. Na první pohled absentující myšlenky (jak zaznívá v mnohých komentářích) jsou tak vpleteny do dokonalého celku, který je čistou esencí toho, proč je Miyazaki génius. (23.04.2017)

Já se přiznám, že mi žádné japonské animáky nikdy nepřirostly k srdci a tu japonskou mytologii v nich také moc nemusím. O Mizajakim jsem ale něco už slyšel a tak jsem byl zvědav jaké to bude. Po Hrobu světlušek vím, že ne všechno se má házet do jednoho pytle a tak dávám šanci i ostatním záležitostem tohoto žánru... Hned v úvodu jsem se lekl, protože se tam přesně objevil ten typ obličejů, které nesnáším a kterým dávám (možná blbě) souhrnný název manga. Ano jsou to ty velké oči s odlesky, malá ústa a místo nosu dvě tečky... Další co mne šokovalo byl čaroděj, trilobité a podvodní svět s ,,potěrem''. Vida ale nadšení dcery, která na to koukala se mnou jsem se nechal bez přemýšlení volněji unášet a o no to šlo. Asi to bylo hlavně díky krásným animacím, příběh samotný měl zajímavý začátek, ale podivný konec. Ale líbilo se mi to a jsem vděčný Reflexu, že něco takového vydal pod svojí perutí. Tohle je prostě tak trochu jiná pohádka z Ostrovů. Je to sice na slabší 4, ale přesto je dám. 4 zalté ryby. * * * * (28.01.2016)

Krásné, milé, rozpustilé. Zatím poslední Miyazakiho film, tentokrát zaměřen (hlavně) na malé děti. Vykouzlil mi infantilní úsměv na rtech, ale nemůžu se vyhnout srovnání s Totorem, který byl dějově bohatší a postavy byly propracovanější. Velmi pěkný film, který vám uteče jako voda. Jeho předchůdci však zůstávají nepokořeni. (P.S. ideální na podzimní deštivé dny... ) (17.10.2008)

Bezelstná pohádková nálada Kiki se potkává s ekologickým poselstvím Naušiky a mytologickou magií Mononoke. Krásný příběh z krásného světa, inspirovaný severskými bájemi (a jednou pohádkou), v němž létání nahradilo plavání a Mijazakiho poetická fantazie poskočila zase o příčku výš. Pro děti? Nemyslím si. Rozhodně tedy nejen pro ně. (29.10.2023)