Dar od Boha

Tematicky velmi zajímavý snímek. Příběh je opravdu obsáhlý, daří se výborně zachytit život jedné rodiny během dvaceti let. Atmosféra 70. let je zachycena zajímavě, poutavě a dovede diváka naprosto pohltit. Jak je zde již zmíněno, je třeba vyzdvihnout filmovou hudbu, která nádherně doplňuje jednotlivé pasáže a dopomáhá vykreslit pocity zmateného hrdiny, který touží najít "své" místo na světě, což je samozřejmě i zásluha hlavního představitele role. Právě zejména díky hudbě na mě snímek působíl spíše melancholickým dojmem. V některých chvílích jsem se pousmál, ovšem byl to spíše pokřivený úsměv, nikoli veselý smích. Snímek rozhodně není jen dalším přírůstkem do ohromné řady snímků o hledání vlastní identity, film se totiž štěpí do několika závažných tematických rovin (rodina, drogy, sexuální život, atmosféra a vývoj doby, víra) a v tom spočívá jeho výjimečnost. Skoro jsem se až divil, že ten film drží pohromadě a dává smysl. Dar od Boha je jedním z nejpovedenějších a nejoslovujících snímků posledních let, který si ovšem jen tak znovu nepustím. Film na působil opravdu velmi melancholicky a při sledování jsem neměl nejlepší pocit, osud rodiny Beallieuových mi přišel možná až příliš krutý... (06.07.2007)

Empatia nebola dokonalá. Nie je to môj svet, ani moja rodina, ani moji bratia, ale zaujalo ma to. Život nie je iba biely a čierny. A nikto z nás nie je dokonalý. Film má myšlienku, ktorá dokáže zaujať a určite vyburcuje k premýšľaniu. Každé dieťa je pre rodiča dar od Boha. A rodič by na to nemal nikdy zabúdať. (27.07.2011)

Horkosladká melodráma, ktorá sa nezameriava ani tak na zmätok citov hlavného hrdinu, ale skôr na reakcie jeho blízkych. Zvolený prístup je nekonvečný, čo zdôrazňuje i oný aspekt „daru od boha“. Celé to však strieľa doprázdna a klasikou ako My Own Private Idaho (1991) či Mysterioius Skin (2004) sa nikdy nestane. (27.03.2013)

Filmy spadající do proudu queer cinema mají často společnou jednu věc: krom hlavního hrdiny, obvykle alterega autora, působí všechny ostatní postavy jako ploché karikatury. Divák je tak odsouzený bez dalšího do pozice přitakávající hlavní postavě, která si uzurpuje všechny jeho sympatie. Stejně tak i v tomto filmu nám hrdina hned v úvodu sdělí, že jeho bratři jsou idioti, otce vykresli jako primitivní machistickou postavu a snad jen matka působí jako živoucí postava. Je to zřejmě dáno tím, že takovéto filmy slouží jako osobní terapie autora a obecný pohled na problém ustupuje subjektivní potřebě autora. Zároveň však odsuzují takový film do pozice minoritního dílka pro spřízněné duše, protože ne každý divák bude ochoten na tuhle hru přistoupit. Gregg Anaki, který stál na začátku zrodu proudu této kinematografie se tomuto omezení úspěšně vyhnul tím, že jako karikatury ztvárnil všechny postavy a převedl tím film do formy podobenství, které žádnou z postav neprotěžuje. (22.09.2010)

Dokonalost. Drama, které naprosto božským způsobem zkoumá život jedné rodiny v průběhu několika let, postavy rostou úplně přirozeně, rivalita mezi bratry je zobrazená vskutku skvěle - nikdy nezapomenu na scénu hádky přes stůl s večeří, tu jsem si okamžitě zamilovala. No a k tomu ještě krásná kanadská sedmdesátá léta, do kterých hraje skvostná hudba náramně podtrhující děj. Atmosféra k pohledání. I herci mě uchvátili, a to hlavně Marc-André Grondin, co si budem povídat... C.R.A.Z.Y. je pro mě legenda. (12.07.2009)