Než si pro nás přijde

Když se v jednom snímku střetnou taková herecká esa, tak i ten nejzarytější pesimista očekává, že by to přeci jen za něco mělo stát. Vtipná mi tahle záležitost nepřišla vůbec a všemožná pseudo moudra vás také zrovna k erekci nedoženou. Tento snímek je naprostý kýč. Děj je vážně neuvěřitelně ubohý a příšerně předvídatelný. Oba dva aktéři hrají role, ve kterých už jsme je měli možnost vidět snad stokrát. 80 % stopáže se člověk nudí a těch zbylých 20 % vás nudí taky. Když se v Německu klepalo na nebeskou bránu, tak to mělo podstatně větší šmrnc. Tohle se nepovedlo. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatele fimler. (06.09.2015)

Naucit se hrat na basovou kytaru. Podivat se do New Yorku. Svest o dvacet let starsiho muze. Svest gaye. Oslavit Silvestr v limuzine. Hrozne se opit v klubu Space na Ibize. Docist Odyssea od Joyce. Zajet si do Kanady na extremni lyzovani. Naucit se surfovat. Zatancovat si na stole. Udelat interview s nekym slavnym a pak se s nim vyspat. Koupit si BMW Gina light. Podkopnout nohy Paris Hilton. Zachranit nekomu zivot a sama pri tom umrit. No, pro zacatek to staci. (04.11.2008)

Podobné príbehy tu už boli, ale s tak špičkovým obsadením sa to jednoducho nedá odmietnuť. Film po zoznamovacom úvode beží presne v zabehaných koľajách a s profesionálnym prehľadom kolíše na hrane drámy a komédie. Humor a dobrá nálada tu má výraznú prevahu a to i napriek smutným vyhliadkam do budúcnosti oboch postarších pánov. S funebráckym zoznamom a dobrou náladou vyrážajú na "cestu okolo sveta" a po dokonalom vzájomnom zoznámení si ich postavy určite obľúbite. A z toho dôvodu je asi nemožné, aby sa vám tesne pred záverom netlačili slzy do očí. Za najkrajší moment filmu považujem vzájomný rozhovor na pyramídach. Na otázku, či si našiel v živote radosť sa ešte odpovedať dá. Na tú druhú, či tvoj život priniesol radosť iným sa už niekomu odpovedá ťažšie.... Veľmi pohodový a príjemný film s hereckou špičkou najstaršej generácie. 80%. (25.12.2011)

„Miluji vůni chemoterapie po ránu“ Dva pány pokročilejšího věku přivedl osud do jednoho nemocničního pokoje. Oba mají rakovinu a prachbídné životní vyhlídky. Mohou buď pasivně čekat, než si pro ně přijde, konejšit své blízké planými řečmi a sepisovat závěti, anebo sebrat zbytky sil a na stará bolavá kolena si ještě trochu užít. Jelikož nemáme co do činění s dánským psychologickým dramatem, první možnost odpadá. Tihle dva staříci ještě neřekli své poslední slovo. Námět Bucket Listu slibuje pěkný film o umírání. Takový, při kterém se budete střídavě usmívat a dojímat, ústřední dvojici si oblíbíte a jen neradi ji budete na konci opouštět. Ano, Bucket List je přesně takovým filmem. Do posledního puntíku. Jack Nicholson hraje dalšího prostomyslného ďábla. Morgan Freeman hraje dalšího dobromyslného mentora (nechci napsat rovnou Boha). Protiklady se přitahují – každý se naučí něco nového od toho druhého, doplní díky tomu chybějící dílky ve skládačce zvané „život“ a spokojeně umře. Jestli to vyznívá moc cynicky, vězte, že ve skrytu duše smutním. Mít herce takového kalibru, slátat pro ně stokrát recyklovanou historku a tu následně vyšperkovat nechutně lacinými digitálními triky (když nemám peníze na výlet do Egypta, tak bych holt měl být schopen vymyslet vhodnou alternativu) – to je stejné barbarství jako nalít kopi luwak do plastového kelímku. Na faktu, že před sebou máme místo zážitku roku jenom neurážející hlazení po srsti bez jediného nečekaného ozvláštnění, má zkušený Rob Reiner zhruba stejnou zásluhu jako nezkušený Justin Zackham (nepochopím, jak může „ani ne čtyřicátník“ napsat scénář o posledních měsících dvou „více než sedmdesátníků“). Aniž bych tím chtěl poukazovat na zdravotní stav hlavních hrdinů, k filmu nejlépe pasuje adjektivum „neživý“. Ani dva sebegeniálnější herci, kterým scénář nedává takřka žádný prostor k předvedení nových hereckých poloh, vedoucí dialog o tom „co bude, až tady nebudem“ jednoduše nemohou utáhnout devadesátiminutový film. Ne, škodí-li jim režisér svým snadno zanedbatelným vkladem. Tempem připomíná Bucket List osmdesátiletého sklerotického staříka na procházce parkem. Neustále si vypomáhá dvěmi kvalitními francouzskými holemi a sem tam zapomeneme, kamže má vlastně namířeno. Když se nakonec dobelhá ke svému cíli, nejspíš nad ním lítostivě uroníte pár unavených slz a pro spravení nálady si pustíte nějaké dánské psychologické drama. Apendix: Z množství citátů o smrti a umírání, které se v souvislosti s tímto filmem nabízejí, bych vyzdvihnul Wildeovo „Spousta lidí dnes umírá na chronický zdravý rozum a když už je pozdě, pak teprve přijdou na to, že to jediné, čeho člověk nikdy nelituje, jsou vlastní prohřešky“. 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Yoss (04.04.2008)

Hrecký koncert dvou mistrů, kterým scénárista s režisérem střihli obleky přesně na míru. Není to lehké vybalancovat příběh o umírání na rakovinu tak, aby nebyl ani sentimentální, ani necitlivý, zachoval si napětí, nadhled i humor a udržel diváka v pocitovém souznění. Mnozí herci by při chůzi po těchto hraničních čárách stokrát zakopli, ale PÁNOVÉ Freeman a Nicholson to nejen zvládli, ale ještě si to vychutnali. (23.08.2008)