Než si pro nás přijde

Soundtrack Marc Shaiman: 1. Hospital Hallway - Marc Shaiman ,2. The Like Smoke Through a Keyhole - Marc Shaiman ,3. The Best in L.A. - Marc Shaiman ,4. The Really Bad News - Marc Shaiman ,5. La vie en rose, song ,6. The Hotel Source ,7. The Did You Hear It? ,8. The Flying Home ,9. The Homecomings ,10. The Life and Death ,11. The Mountain ,12. The End Credits ,13. A Seed of Grain, for chorus (for the film The American President) [Theme ,14. Theme ,15. A Wink and a Smile, song (for the film Sleepless in Seattle) [From Sleepl ,16. Blame Canada [From South Park: Bigger Longer & Uncut] ,17. Theme ,18. Printmaster, song (after John Barry's "Goldfinger") [Aka Printmaster] ,19. What Makes a Family, song (for the film Stuart Saves His Family) [Theme (16.05.2011)

Rekapitulace života, bilancování, smiřování se smrtí a umírání po hollywoodsku - prefabrikovaně, předvídatelně a lidsky laskavě. Film, na jehož počátku víte, že vykoupení, smíření se a odpuštění se jistě dostaví a vy budete na konci plakat dojetím, respektive, že byste na konci měli plakat dojetím. Vždyť Hollywood neumí brát naději. A když se pláči nedaří, tak nejste hodný člověk a dáte ** hvězdy. Protože jste suchar, kterému bláznivé utrácení našetřených prachů za blbosti připadá divné a nedokážete to nazvat "žitím naplno". Protože vás nedojímá návrat k rodině, o kterém již na začátku filmu víte, že přijde. Kde je morální poselství, které v sobě má třebas Kurosawovo Žít? Kde je tíživá psychologie, již lze nalézt v Bergmanových Šepotech a výkřicích? Tady ne, tady je jen pohlazení, které vás v okamžiku, až vám bude někdo umírat, až vy budete umírat, nechá na holičkách. (25.08.2008)

Nebýt dokonalého obsazení, kdy si v rolích dvou smrtelně nemocných dědků neumím představit nikoho vhodnějšího, na 4* by to asi nebylo. Morganovi Freemanovi jsem tu laskavou (už zase) chodící encyklopedii žrala i s navijákem a Jack Nicholson (Jacku, nežer tolik!) měl charakter taky ušitý na míru - snad nikdo jiný by tak přirozeně nezahrál svérázného, neurvalého cynika (už zase). Dvojice páprdů, jeden zazobaný majitel nemocnice a druhý nepříliš movitý černý automechanik, skončí v jednom nemocničním pokoji se stejnou diagnózou: pár měsíců života. Rozhodnou se netrávit ten vzácný čas v sebelítosti, hodlají si to pořádně užít, splnit si sny: skočit si z letadla, vidět pyramidy, Himaláje, nechat se tetovat a podobně:-). Stopáž je tak akorát a přece se mi film zdál zbytečně natahovaný... přitom nevím, kterou pasáž konkrétně vytknout. Pár dobrých sarkastických hlášek a vtipných momentů, kupa nepřevratného moudra a hromádka moralizování; na orosené oči jsem čekala marně, jakkoliv po tom scénář volal. Příjemný film, ovšem potenciál byl možná o něco větší. 75% (17.01.2011)

Souhlasím, že tento film je pouze oddechovkou, ale nádherně udělanou. Když dáte na nemocniční lůžko nejlepšího bílého a nejlepšího černého herce vůbec, tak ve vás zatrne! Ještě že to byl jen film. Ale krásný film. Americká variace na Klepání na nebeskou bránu mne zaujala mnohem víc, možná díky charismatu obou hlavních protagonistů. Jedno oko nezůstalo suché ;-) (10.05.2009)

„Miluji vůni chemoterapie po ránu“ Dva pány pokročilejšího věku přivedl osud do jednoho nemocničního pokoje. Oba mají rakovinu a prachbídné životní vyhlídky. Mohou buď pasivně čekat, než si pro ně přijde, konejšit své blízké planými řečmi a sepisovat závěti, anebo sebrat zbytky sil a na stará bolavá kolena si ještě trochu užít. Jelikož nemáme co do činění s dánským psychologickým dramatem, první možnost odpadá. Tihle dva staříci ještě neřekli své poslední slovo. Námět Bucket Listu slibuje pěkný film o umírání. Takový, při kterém se budete střídavě usmívat a dojímat, ústřední dvojici si oblíbíte a jen neradi ji budete na konci opouštět. Ano, Bucket List je přesně takovým filmem. Do posledního puntíku. Jack Nicholson hraje dalšího prostomyslného ďábla. Morgan Freeman hraje dalšího dobromyslného mentora (nechci napsat rovnou Boha). Protiklady se přitahují – každý se naučí něco nového od toho druhého, doplní díky tomu chybějící dílky ve skládačce zvané „život“ a spokojeně umře. Jestli to vyznívá moc cynicky, vězte, že ve skrytu duše smutním. Mít herce takového kalibru, slátat pro ně stokrát recyklovanou historku a tu následně vyšperkovat nechutně lacinými digitálními triky (když nemám peníze na výlet do Egypta, tak bych holt měl být schopen vymyslet vhodnou alternativu) – to je stejné barbarství jako nalít kopi luwak do plastového kelímku. Na faktu, že před sebou máme místo zážitku roku jenom neurážející hlazení po srsti bez jediného nečekaného ozvláštnění, má zkušený Rob Reiner zhruba stejnou zásluhu jako nezkušený Justin Zackham (nepochopím, jak může „ani ne čtyřicátník“ napsat scénář o posledních měsících dvou „více než sedmdesátníků“). Aniž bych tím chtěl poukazovat na zdravotní stav hlavních hrdinů, k filmu nejlépe pasuje adjektivum „neživý“. Ani dva sebegeniálnější herci, kterým scénář nedává takřka žádný prostor k předvedení nových hereckých poloh, vedoucí dialog o tom „co bude, až tady nebudem“ jednoduše nemohou utáhnout devadesátiminutový film. Ne, škodí-li jim režisér svým snadno zanedbatelným vkladem. Tempem připomíná Bucket List osmdesátiletého sklerotického staříka na procházce parkem. Neustále si vypomáhá dvěmi kvalitními francouzskými holemi a sem tam zapomeneme, kamže má vlastně namířeno. Když se nakonec dobelhá ke svému cíli, nejspíš nad ním lítostivě uroníte pár unavených slz a pro spravení nálady si pustíte nějaké dánské psychologické drama. Apendix: Z množství citátů o smrti a umírání, které se v souvislosti s tímto filmem nabízejí, bych vyzdvihnul Wildeovo „Spousta lidí dnes umírá na chronický zdravý rozum a když už je pozdě, pak teprve přijdou na to, že to jediné, čeho člověk nikdy nelituje, jsou vlastní prohřešky“. 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Yoss (04.04.2008)