Edith Piaf

Sous le ciel de Paris a était née la chanteuse avec la plus fascinant voix que j'ai entendu. Bien qu'elle était petite sa voix était formidable. Le film d'Edith est formidable comme son chant et ses chansons. Son destin est tres touchant en film d'Olivier Dahan. Z tohoto biografického díla o největší šansoniérce vůbec čiší emoce a samotná láska k Edith a jejím písním. Útržkovitost a samotné přeskakování mezi časovými obdobími působí trochu chaoticky,z filmu se nedá doopravdy poznat jaká Edith byla. Každý kdo četl její životopis od Simone Berteautové ho zajisté bude srovnávat s tímto snímkem. Jenže To není možné. Aby mohl být Edithin život popsán alespoň jako ve zmíněné knize a divák zpěvačku poznal, musel by být film alespoň dvakrát tak dlouhý, což by bylo zase neúnosné, děj by se vlekl až nesnesitelně pomalým tempem, filmu by scházely správné emoce,náboj. Tím pádem by se takový počin stal naprosto nestravitelným pro obyčejné lidi. Samotné přecházení z jedné doby do druhé mě nevadilo,ač někteří tvrdí,jak moc se v ději nemohli orientovat, mě samotnému přišlo o něco méně zmatené než v jiných filmech(viz třeba Intolerance). Marion Cotillard by zasloužila za svůj výkon nejvyšší možné ocenění, takovou podobu se zpěvačkou jsem opravdu nečekal. V jedné scéně byl ale docela viditelný výškový rozdíl mezi Edith a Marion, jenže při sledování děje to ničemu neškodilo. Role Gerarda Depardieu mě, abych řekl pravdu, trochu rozesmála. Depardieu jako papá Leplée, jež je evidentně homosexuál, se pranic nepodobá svým rolím z dřívějška, kde homosexuála nepřipomínal ani trochu,natož svým skutečným životem. K českým hercům... Vladimír Javorský se do své roličky hodil,zapadl krásně mezi ostatní. Což se nedá říct o Marku Vašutovi s jeho kamenným obličejem,přes nějž je nasazený výraz toho největšího drsňáka,v emocionálně vypjatém závěru mě opravdu dokonale uzemnil,bohužel. Za nejlepší scény bych považoval scénu u Edith po pádu letadla a úplný závěr za zvuků písně Non,je ne regrette rien... jak sem si všiml okolí v potemnělém sále ani jedno oko nezůstalo suché. Nejkrásnější na snímku ale stejně jsou původní nahrávky písní Edith Piaf doprovázející celý děj. Ještě teď když si vzpomenu na některé písně, pomalu mi vbíhají slzy do očí,protože si je musím vybavit se scénami z filmu. Nevím,jaký film mě za poslední dobu dokázal srazit na kolena, mohu jen potvrdit, že v takovéhle míře se to jen tak žádnému dalšímu nepovede. Vive la Môme!!! (23.07.2007)

Tento tak trochu také český film (naším zplnomocněným velvyslancem v EDITH je Vladimír Javorský, když už pomineme vedoucího produkce Michala Přikryla a udělení Českého lva 2007 Cotillardové za nejlepší ženský výkon v hlavní roli) je především názorným důkazem funkčnosti mezistátních koprodukcí. Tím nezpochybňuji - a zpochybnit nechci - jednoznačnou francouzskost tohoto filmu. Retrospektiva vložená do hlavy umírající Piaf umožňuje režisérovi surfovat v celku jejího života, aniž by se musel nadměrně zatěžovat puntičkářským dodržováním detailů její pohnuté biografie. Jeho hlavní charakteristiky - krkavčí rodiče, chudinskost jejího mladí, úpornost a rvavost, s níž se tato drobná a vlastně nehezká šeredná kráska vahou svého fascinujícího ženství, vnitřním pláním nevšední osobnosti, dere do popředí žánru, který ještě je a už není popem, příběhy jejích početných, namnoze nedonošených lásek i bolestný konec, k němuž sama vydatně přispěla a který si v žádném případě nezasloužila - nejen zůstávají zachovány, ale naopak získávají na plastičnosti, přesvědčivosti a naléhavosti. Cotillardová svůj skvělý herecký výkon fakticky transponuje do apoteózy a reinkarnace (v českém prostředí je v tomto ohledu srovnatelný Pleskotův Beneš, jenž je benešovštější EB) velké Francouzky. PIAF je filmem, který vrací vysoké umění na zem. Dílem, které zapaluje výsostností své poetiky, vroucností obsahu i nezastíraným vzlykem nad předčasným koncem života ženy, jejíž hlas nás nepřestává obdarovávat skřivánčími tóny meziválečné pařížské periférie i ozvěnami koncertů odbývaných na nejprestižnějších scénách tehdejšího svobodného světa. Ženy, která nepřestává žít bez ohledu na to, že její pozemská existence se již dávno uzavřela. (07.12.2007)

Oscar pre M.Cotillard bolo to čo ma presvedčilo si aspoň požičať a zhliadnuť tento film o speváckej legende. Nepochybne zaslúžená oscarová odmena, ale herecký výkon hlavnej predstaviteľky je asi jediná silná stránka filmu. Je toho dosť, čo by som tomuto filmu chcel vytknuť. Už po prvej polhodine som mal pocit, že film pozerám hodinu. Stopáž 142 min. mi pri iných filmoch nevadí, ale tu mi to pripadalo ako neverending story. Réžia neprehľadná, časove úseky života E.Piaf sa križovali hore dole, čo by ani nevadilo, keby mozaika života, ktorú sa režisér snažil dokázať bola zaujímavejšia. Dej rozprávaný chronologicky by to aspoň čiastočne vylepšil. A to najhlavnejšie:komplikovanú povahu speváčkinho života nám režisér podáva dosť ťažkopádne, nedokázal som sa ani vcítiť, ani pochopiť jej postavu. Film sa ťahá, všetko, alebo väčšina hereckého úsilia, ktoré herečka vniesla do tohto filmu vyšlo nazmar (teda až na toho oscara), pretože film ako taký nedokázal to hlavné, čo robí film dobrým filmom - a to je pochopiť a precítiť postavy. Bez toho to iba pláve mimo mňa.Za zmienku stojí ešte dobre vykreslená doba a kamera. A tak jediná E.Piaf, ktorá stále znie v mojich ušiach je pieseň pred poslednou bitvou vo filme Zachráňte vojaka Ryana. Tá krátka scéna vo filme, ktorý je o niečom úplne inom, vo mne vyvolala záujem o E.Piaf viac ako tento film. Film slabší priemer 50%. (05.02.2009)

Marion Cotillard je v roli Edith tak uvěřitelná a skutečná, až z toho mrazí, ale jinak veliké zklamání. Jako kdyby Olivier Dahan roztrhal biografii Simone Berteaut na jednotlivé stránky, ty pak tahal z klobouku a lepil dohromady v náhodném pořadí. A protože znám knihu velice dobře, mrzí mne velice, že obraz Edith Piaf je ve filmu...přinejmenším pokřivený. (30.07.2009)

What The Fuck? Slovní spojení, které jsem při pohledu na další životopisné drama vykřivkoval až nechutně často. Kde začít. Tak dobře, vrhneme se na scénář. Ten je jen odstínem všemožných hovadin, které povětšinou nedávají smysl a jsou na plátno naházeny tak nesrovnale a nevyváženě, až se z nich dělá mdlo. V jedné scéně se Edith vybourá v autě, střih, jsme o dvacet let jinde a šedým make-upem pomazaná zombie si polehává na zahradě. Dává to smysl? Nedává. Návratu ke zpěvačce se totiž nedočkáme v zápětí, ale až po půlhodině v jiném období, během něhož zapomeneme, co se tenkrát stalo. Ono je to ale stejně jedno. Režisér totiž vůbec nebere ohledy a rozsekává životní příběh hvězdy na pouhopouhé schématické scénky, které opakují jediné: Vzestup hvězdy a její pád. A tak pořád dokola. Není to nudné a je to i slušně zahrané (i když takhle zhnusit krásnou Marion... ale budiž), jenomže další várka dramatu postrádá jakýkoliv smysl a popravdě mě film jako takový přestal po půl hodině zajímat, a tak jsem průběžně raději koukal do stropu. Správně, nebudu si brát servítky jen kvůli tomu, že na Berlinale všichni tleskali a většina návštěvníků letošního Febia udělala totéž. Edith Piaf není dobrý film. A upřímně mě nejvíc potěšil Vašut, který svým nasazením přebil všechny z hlavního ansámblu. (07.06.2007)