Neuvěřitelný život rockera Coxe

Chchch, tohle si dělá prdel snad z každýho hudebního stylu nebo největších hudebních legend. Nejlepší píseň - dvojsmyslná Let's Duet, chchch, u toho jsem fakt chrstal smíchy a to se mi často nestává. Dokud hrál blues, bylo to super, ale to country.... pár teček.... Ale jinak už jsem se dlouho tak dobře nezasmál, protože některý fóry měly fakt nápad a pointu. Třeba hustá narážka na punk. Nebo protest song ala Bob Dylan na podporu midget lidí, chch, super slova, chch. Zkoušel sis to někdy dělat rukou ducha? "Believe me, you don't want to be part of this shit." (16.04.2008)

Vtipně shrnutá hudební historie. Hudba, drogy, ženský, rehabilitace, stáří. Paroduje spoustu hudebních legend, ale celkem vkusně. Najde se pár odporných gagů, ale je jich málo. Nápady jako ztráta čichu, boogie cover období, Patrick Duffy, McCartney X Lennon, remix hitu Walk Hard nebo scéna s napodobením Boba Dylana jsou výborný fóry, u kterých se smějete nahlas. Líp si to asi užijí lidi, kteří mají o šedesátých až osmdesátých letech a muzikantech z té doby větší povědomí, protože narážek je tu nespočet. Navíc překvapivě kvalitní dobový soundtrack (i když většinou předělávky) mě jen ujistil na čtyřech (Let's Duet s vloženýma prasárničkama je parádní). Kam se hrabou se svojí hudbou Dreamgirls, csss. -"I'm just so glad you learned to play the guitar so good... even without having a sense of smell!" -"It's okay mama, I learned how to play by ear." (30.08.2009)

Chvílema až trapně doslovný ve stylu Ferrelových věcí (jsem Deweyho dvanáctiletá přítelkyně), což by mě asi nakonec bavilo víc, ale nevím, jestli by to utáhlo celej film....a proto po většinu stopáže jen klasická parodie na hudební životopisy. Když byste vzali Walk the line a vyhnali ho do absurdna, dostanete Deweyho Coxe. Takže jestli jste fanoušky hudebních životopisů a cíleně trapně doslovných parodií, tak si to dejte....jinak je to víceméně ztráta času. Dva a půl rozpůleného bratra, tedy čistý průměr. PS: Ale Walk Hard je hitovka. (02.05.2023)

"Dewey Cox" je v podstatě klasický životopisný film o muzikantovy, který začínal z ničeho, dostal se na vrchol, aby z něj pořádně spadl, rozmlátil si hubu, poznal, že to nejdůležitější rodina a objevil další hodnoty, aby se pak na sklonku života vrátil ke kytaře a znovu si zahrál svůj oblíbený styl, který je v podstatě folk rock. J. C. Reilly dokazuje, že je v něm dobrý komický potenciál, stejně jako dokazuje i vážnější nuance - například "Bůh masakru". Film nijak nevybočuje ze základního stylu životopisných hudebních filmů, ale snaží se dění oživit humorem, který je někdy trapný, někdy nudný, ale mnohdy pak skutečně vtipný. Nejvíc se do paměti vryje asi přepůlení mačetou, které už možná nepůjde pořádně sešít. Ve filmu se vystřídá neskutečné množství dobrých i špatných komiků, ale je hlavně oslavou hudby a všech jejích historických období a velkých osobností, které se zrodily za zvuků kytarových riffů, ale i v oblaku marihuanového kouře. Tenhle byznys není vždy laskavý, krásný, je drsný a můžete padnout na skutečné dno. Ale v životě musíte jít tvrdě - "Walk Hard". Judd Apatow dokazuje, že komedie je jeho řemeslo a že se vtipy nemusí opakovat, ale je možné přijít s novými. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/05/kung-fu-dewey-cox-zkrocena-hora-12-opic.html (18.02.2013)

Na to, že nemám rád Johna C. Reillyho to byla docela příjemná parodie. Jasný někdy to bylo až moc a některý fórky zaváněly trapností, ale taky tady bylo plno ultimátních hlášek a scén, u kterých se prostě nedalo nesmát. Navíc taková camea Jacka Blacka nebo Jonaha Hilla byly fakt povedený. Takže vcelku příjemná a povedená komedie, která sice mohla bejt trochu kratší (viděl jsem Director´s cut), ale některý scény si opravdu užijete. (10.06.2008)