Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Čtyřiašedesát polí – černá, bílá, bílá černá. Hra, které staletí přisoudila titul „královská“, každý plebejec zvládne její základy, ale jen vyvolení si ji dokážou osedlat. Jen chytří, inteligentní stratégové… Muž, který stojí nad šachovnicí, nemá nic z toho ve tváři. Kamenné rysy, netečný pohled primitiva. Ten muž, jakkoli má dvě ruce, dvě nohy a hlavu mezi souměrnými rameny, je zrůda. Kdesi v jeho mozku došlo k disproporcím – je geniálním šachistou a na ostatní už jaksi nezbyla kapacita. Neumí číst, neumí rozjímat, je schopný jediného citu – nenávisti. Vzbuzuje zvědavost? Je fascinující, ten mistr světa, Čentovič. Dá se lapit? Dá, ale jen vidinou dalších lehce vydělaných dolarů. Pouští se tedy do šachové partie s Dr. Heinrichem Kleibertem a netuší, jakého soupeře proti sobě má… Heinrich byl za druhé světové války vězněm pověstného Hermanna Spitze ve vídeňském hotelu Metropol a svůj pobyt v samovazbě přežíval jen díky knize rozborů šachových partií světových šachistů. A když nyní potkává šachistu Čentoviče, jenž byl přítelem Heinrichova vyšetřovatele na gestapu, přijímá Heinrich výzvu ke své první skutečné šachové partii jako možnost jakési odplaty za mučení… Televizní inscenaci podle slavné šachové novely významného rakouského prozaika S. Zweiga a scénáře J. Hubače natočila režisérka M. Valová, která do hlavních rolí obsadila renomované herce v čele s Rudolfem Hrušínským (šachista Čentovič), Luďkem Munzarem (Dr. Heinrich Kleibert) a Petrem Haničincem (Hans, Heinrichův bratr). (Česká televize)

(více)

Recenze (79)

docmen 

všechny recenze uživatele

K tomuto dílu jen těžko nemůžu nenapsat komentář. Literárání předlohu jsem nečetl, ale snad na ní taky jednou dojde. Nicméně očekávám, že kvalitou televizní inscenaci moc převyšovat nebude, protože ta je "par excellence". Skoro bych jí zařadil do TOP 10, ale na to si ponechám časový odstup. Jako závodní šachista musím ocenit i šachový obsah, protože na rozdíl od většiny jiných filmů o šachistech je na vysoké úrovni. Musím tedy bohužel konstatovat, že dílo na šachisty moc dobré světlo nevrhá, neboť jeden hrdina je arogantní a druhý duševně nemocný, ale takový už lidé zkrátka někdy jsou a nemusí to být zrovna šachisté. ()

Pierre 

všechny recenze uživatele

Časy kdy jsem pohrdal našimi televizními inscenacemi jsou snad už dávno prýč. Tohle byla láhůdka kde se za minimálních prostředků rozehrál velmi zajímavý příběh o jedné zajímavé hře. Herecké výkony pana Hrušínského, Munzara a Hančince byly skvělé. Happyend mi udělal radost, ale přece jenom jsem mu moc nevěřil. Ve knize prý dopadne všechno trochu jinak, čemuž se vůbec nevidím. Určitě zkusím i experimentální zpracování z roku 1963. ()

Reklama

markotter 

všechny recenze uživatele

Možná zajímavý příběh se silným morálním poselstvím, který strhává dolů příšerné televizní zpracování (takhle sice vypadaly všechny tehdejší inscenace, ale proto jsem se na ně taky nekoukal) a herci, kteří se opravdu snažili, ale zároveň to jsou jedni z mých nejméně oblíbených a to až do dnešních dob (Munzar, Haničinec) a jejich herecký projev mně dost irituje. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“ . . . Tak na tuhle královskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motiv šachové partie do osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se v Královské hře stává i menším hereckým soubojem: Rudolf Hrušínský přímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz. Pasiáns nebo Spalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomu Luděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např. Vyznavači ohně nebo Ta chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství. „Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“ 95% ()

mh.mail 

všechny recenze uživatele

80% — Další inscenace ze zlatého fondu televizní tvorby a opět, podobně jako v Ubohém panu Kufaltovi, v ní excelovali Luděk Munzar a Rudolf Hrušínský. Druhý jmenovaný byl ovšem tentokrát úplně nejlepší, jeho arogantní, sebestředný a ve své podstatě prázdný velmistr Čentovič byl jedinečný. Způsob, jakým přistupoval k partiím, jak táhnul figurkami, jeho pohled, namyšlené odcházení od rozehrané partie k novinám, to byl koncert. ()

Galerie (5)

Zajímavosti (1)

Reklama

Reklama