Královská hra

Kedže som mal možnosť vidieť najprv novšie slovenské zinscenované spracovanie a úrovňou i dialógmi sa veľmi podobali spomeniem iba jeden herecký výkon - Hrušínskeho, ktorý veľmi predsvedčivo a kvalitou jemu rovnou zahral svoju postavu. V tomto mu Dančiak konkurovať bohužiaľ nevie. Naopak, na Munzara som si musel chvíľu zvykať. Inak sa inscenácia drží verne skvelému námetu, na ktorom to takmer všetko stojí. Kulisy sú, aké sú, treba ich jednoducho pretrpieť. (03.01.2016)

Málokterá inscenace zůstane v hlavě i dlouho poté, co jsem ji viděl. A takhle Královská hra se vydařila přímo královsky. Děj se vleče, přičemž je protkán dusně nerfózní atmosférou. Vše vrcholí napínavou šachovou partií (i při filmu o šachu se můžete přistihnout při fandění, které svou intenzitou překoná i nejslavnější sportovní dramata). O fantastických Hrušínském a Munzarovi ani není třeba hovořit. (02.12.2012)

Výborná inscenace s nezapomenutelným výkonem Rudolfa Hrušínského, všichni ostatní byli minimálně o třídu horší. A poněkud mi vadí zcela neuvěřitelný profil novináře jako člověka fandícího pravdě a slušnosti, který dá těmto hodnotám přednost před bulvárním článkem. Tahle pohádková část do celého konceptu příliš nezapadla. (12.07.2012)

Mimořádně silný námět podle strhující literární předlohy - napínavé ztřetnutí polarizovaných charakterů a hodnotových žebříčků za šachovým stolkem. Špičkové výkony Hrušínského a Munzara v hlavních rolích - vůbec je možné říct, že obsazení je vedle námětu hlavním důvodem pětihvězdičkového hodnocení, protože scénář mohl z dané látky vyždímat mnohem víc a a mohl si s charaktery a dialogy zejména vedlejších postav taky víc vyhrát. Celkový dojem 90 %. (13.01.2007)

"Já říkám, že určitý druh inteligence přináší trable a je zdraví škodlivý." Tak jako měl Hemingwayův Stařec svou rybu, tak měl Zweigův (a Hubačův) Dr. Kleibert svého Spitze-Čentoviče. Anebo ještě spíše samotné šachy, záchranu i prokletí mysli. Šachy tu působí jako droga, které se chce závislý člověk zbavit. Nerad používám superlativů, ale toto byla scénáristická a herecká hra stejně dechberoucí jako ta šachová. Scéna, kde Munzar jako Kleibert popisuje Růžkovi své věznění na gestapu je obrovsky silná a dokázala mě naprosto rozložit, přestože při ní nebylo ani zmíněno jediné přímé fyzické násilí. Jen nezměrná prázdnota oddělující člověka od světa a následně i od svého vlastního vědomí. A Hrušínský? Vedle jeho Čentoviče je podle mě i taktéž jeho Kopfrkingl jen příštipkář, a to přitom tento šachista zřejmě nikdy nepoužil fyzické násilí. Zatímco Kleibert byl obklopen samotou nucenou, Čentovič sám sebe obklopil svou představou moci srážející vše, co se jí postaví do cesty, i když k tomu volí šachové partie. (27.11.2016)