Death Note - Zápisník smrti

Death Note je HRA. Hra, kterou se baví geniální student střední školy, který je ve všem nejlepší a postrádá v životě jakékoli výzvy; hra, kterou si krátí čas démoni Šinigami nemající nic na práci, ale stále znova prodlužující svou nudnou existenci zabíjením smrtelníků; a především hra režiséra s divákem. Není to život, neplatí zde pravděpodobnosti, postavy jsou pokřivené a pravidla nastavená přesně na míru příběhovým situacím. Trochu mi to vadí, ale jinak by Death Note určitě nebyl tak strhující; zkrátka jsem přijal tenhle vykonstruovaný vypravěčský styl a užíval si. Už dlouho (jestli vůbec někdy) jsem si nevybudoval na sledování seriálu takovou závislost – zhlédl jsem jej nadvakrát a když jsem opomněl stáhnout jednu epizodu a musel na ni 20 minut čekat, zakoušel jsem silné abstinenční příznaky. Zvláště úvodních cca 40 %, které jsou v podstatě sledováním šachové partie dvou geniálních mozků (jejichž "plány v plánech jiných plánů“ upomínají na Dunu), jsou excelentní. Žel seriál dvakrát poměrně výrazně změní charakter a hlavně poslední třetina už není tak působivá jako části předešlé. Co je škoda, že se příliš nezaobírá motivy a myšlenkami postav, zpravidla odkrývá jen ty směřující k utajení svých a odhalení cizích plánů. Dá se spekulovat o primárních pohnutkách, u Kiry pozoruji určité (možná falešné) znaky racionalizace, když své skutky zdůvodňuje „spravedlivým světem“... Jde pouze o náznaky, postavy jsou opět především prostředky vyprávění. Obdobné je to s reakcemi společnosti na Kirovo jednání – navenek ho odsuzují, ale ve skrytu duše obdivují... I na vyvolání zdání hloubky je to málo, přitom zápletka skýtá opravdu zajímavé možnosti – a to je mé největší zklamání; síla Death Note je prostě jinde. Je to detektivka, jež nespoléhá na šokující odhalení ani co nejnejasnější podávání informací; naopak, divák je vždy víceméně v obraze, přesto je to strhující podívaná. (A „L“ jedna z nejsympatičtějších postav, jaké jsem dosud v anime viděl.) (01.06.2008)

Nápad udělat napínavý detektivní seriál, ve kterém geniální student toužící po společnosti bez zločinu dostane do ruky vraždící nástroj nebývalé moci, není špatný. Povolat proti němu nejschopnějšího detektiva světa je jen logické. V dobrém nápadu ale číhají mnohá úskalí, na která jeho tvůrci skutečně narazili. První je už v samotném faktu, že zápisník smrti vlastní génius. Těžko si představíme, jak by se mohl takový machr se zápisníkem nechat chytit, či jen upadnout v podezření. Scénář si ovšem jeho upadnutí v podezření žádá, a tak nezbývá, než aby génius učinil několik školáckých chyb, přičemž způsob jejich provedení má překomplikovaně naplánován. V seriálu rovněž se také objevují, uznávám že mnohdy nutné, velmi nepravděpodobné náhody, které dle potřeby hodí jedné z hlavních postav pod nohy klacek či jí naopak zametou cestičku. Scénář se rovněž opakovaně dopouští jednoho z provinění proti desateru pátera Knoxe, které říká, čeho by se dobrá detektivka neměla dopustit. Oním hříchem je zatajení klíčových informací, jež má detektiv, divákovi. Tyto informace jsou odhaleny až ve chvíli, kdy jsou použity, dlouho po jejich odhalení. Pozitivním výsledkem je větší napětí, negativním pocit, že je s divákem hrána nečistá hra. Seriál rovněž selhává v psychologii postav. Motivace a minulost detektivova - to v detektivkách málokdy hraje roli, už od dob Sherlocka Holmese, Poirota či Nero Wolfa - obvykle se očekává, že detektiv nasadí všechny síly k vypátrání zločince a bude lehce excentrický. Z tohoto hlediska je L bezchybný a je nepochybně ve svém žánru a ranku zajímavou postavou. Motiv zločincův, ten na druhou stranu tvoří, či měl by, jeden z ústředních prvků dobré detektivky. A zde už jsem byl spokojen méně. Vlastníci zápisníku ve mně vyvolávali pocit, že mít u sebe zápisník, je jako být posednut ďáblem, i.e. nebýt pánem vlastního jednání. Nejvíce mě v tomto ohledu iritovaly Kirovy řeči o jeho božství. Tím bohužel byl zabit jeden z možných zajímavých aspektů seriálu: morální dilema, zda-li je Kira dobrý či špatný. Bůhvíproč byl Kira příliš jednoznačně a rychle onálepkován jako špatný. Škoda. Všechny vady, které jsem během sledování cítil a znechuceně kvůli nim pomlaskával, však nepřeváží fakt, že Death Note je plný napětí, infarktových zvratů a situací, překvapivých odhalení a činů... A je takový snad s výjimkou posledních deseti dílů, které, byť stále koukatelné, už prostě nejsou to "ono". Prosté ****. (05.07.2008)

Light měl jako záporná postava zabíjející kdeco moje sympatie po celou dobu. A tak jsem konec série dost těžko nesla. Od dob LOST jediný seriál, který mě nenechal spát a já ho musela sledovat až do úplného konce (zrovna ve zkouškovém, važně legrace). Ale opravdu, kolik takhle inteligentích, GENIÁLNÍCH, propracovaných a vyjmečných děl jste viděli? (13.12.2008)

Nikdy bych neřekl, že mě animé seriál (ale i film) dokáže zaujmout natolik, abych mu nasolil plnou palbu hvězd, těšil se na každé další pokračování a ještě navíc neměl po téměř patnácti epizodách žádné výtky. Death Note je zajímavý nejen svým námětem, ale pronikne divákovi pod kůži i svojí hudbou, ať už ústřední znělkou, či melodiemi doprovázejícími scény, ale také dávkou napětí v každém dílu a různými dějovými zvraty, kterými jsou jednotlivé epizody protkány. Zpočátku jsem si říkal, že bych tento námět raději viděl v hrané podobě, ale po pár dílech mi již animovaná forma vůbec nevadí. Líbí se mi myšlenkové pochody hlavních postav, ale také atmosféra a ústřední i dílčí zápletky. Jsem zvědavý, jak vše dopadne a upřímně nevím, zda stát na straně Lighta či L, neboť obě postavy mají mé sympatie. Své neoddiskutovatelné kouzlo má však také shinigami Ryuk. Prozatím je to jednoznačných 5*. (18.04.2015)

Silný a ukázkově nosný námět, který to i v těch (nej)slabších pasážích (a že jich je; kupříkladu kompletní druhá polovina seriálu, kdy se veškerá ta geniálnost ústředních postav stává nechtěnou parodií sebe sama) drží nad vodou. Ovšem aktivně mě to štvalo i v těch (nej)silnějších pasážích (a že jich je; kupříkladu kompletní první polovina seriálu), protože autoři nehrají fér hru a klíčové informace této psychologické šachové partie intelektů, které postavy ovšem znají, vyjevují zásadně až zpětně. Navíc to celou dobu působí jako rozhlasová hra, ke které se až následně dodělal vizuál. Najdou se celé bloky epizod, ve kterých není byť jen pět vteřin souvislého ticha. A tak krom scén, kdy ty postaví mají co říci a mají mluvit, je tu i přehršel scén, kdy mají raději mlčet, ale ony žvaní a žvaní a... A kdyby to nemělo konec, tak pravděpodobně žvaní dodnes. Dělají tak z diváka hlupce, protože tu jsou na každoepizoidním pořádku scény ve stylu "vidíme smutnou postavu, víme z předchozího dění proč je smutná i že má sakra důvod být smutná, přesto slyšíme vnitřní hlas postavy, že je smutná, proč je smutná a že má sakra důvod být smutná." Grrr. (08.05.2013)