Synecdoche, New York

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)

Dialogy jsou hezky absurdní, mají šťávu a nezapřou svého autora, ale film jako celek mě spíše zklamal, hlavní hrdina mi byl dost ukradený, děj skáče bez varování o desítky let kupředu a nedrží tolik pohromadě jako Adaptace (které se podobá asi nejvíc). Potěšilo mě ale, že se část filmu odehrává v Schenectady (jen slovem, natáčeno bylo zřejmě v ateliéru), v tomto ošklivém městě jsem několik měsíců bydlel (03.03.2009)

Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2 (17.03.2009)

On je to vlastne docela obycejnej pribeh. Pribeh o divadelnim reziserovy odehravajici se na plose nekolika desitek let, o jeho pratelich, rodine, milenkach a nemocech. Ovsem do toho je zasazena druha linie se zkousenim nove hry, ktery obetoval vetsinu svyho zivota a je to vlastne kopie reality a vsech jeho znamejch a vzpominek. Jenze Kaufman to natocil jako desnou psycharnu a depku a v druhy polovine filmu uz neni jasny, co je divadlo a co realita. Obcas to sice neni uplne vychytany, film treba skoci o nekolik let a postavy se pritom chovaj, jak kdyby ubehlo pet minut, ale do celkovyho smutnyho vyzneni filmu se to docela hodi. No a navic tu je perfektni herecka sestava v cele s Hoffmanem, kterej zase jednou predvadi fantastickej vykon. Navic vsechny postavy presvedcive starnou. Celkove rozhodne zajimavy a stoji za skouknuti, navic docela originalni a vetsinu casu smutny drama s perfektnim hereckym obsazenim, ale precejen misty drobet utahany a lehce nudny. (09.04.2009)

Nyní již konečně chápu proč si to chtěl Kaufman natočit sám. Je to příliš osobní film. Ovšem nechápu jak to, že je stále mezi živými. Protože jestli tohle vychází byť jen minimálně z jeho vlastních zkušeností, tak by měl dle vší logiky již dávno spáchat sebevraždu. Jinak je to ale vlastně nejnormálnější i nejcivilnější kaufmanovka. Což ani zdaleka neznamená, že je to byť jen trochu normální snímek. Normální tedy sice ne, ale sakra pravdivý a pravděpodobně nejdepresivnější filmový debut historie ano. Jenomže... Jenomže to platí pouze o polovině filmu. O druhé půlce taktně pomlčím, jelikož bych musel být hodně sprostý, abych ze sebe dostal to zklamání nad tím, jak lze potopit něco TAK dokonalého. To jsem chtěl pro změnu páchat (sebe)vraždu já. (28.02.2009)