Synecdoche, New York

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

Na svet prišiel ďalší pozoruhodný príbeh Charlieho Kaufmana a s ním aj znova veľa rozporuplných reakcií, odlišných názorov. Charlieho doteraz len scenáristická tvorba sa vždy uchýlila k myšlienkam a nápadom, ktorý by každý označil akokoľvek len nie neoriginálne, či tuctové. Nápady, ktorých spracovanie muselo režisérom priniesť mnohé nástrahy, malichernosti, či lapálie. A možno aj preto za kameru musel zasadnúť už aj samotný Charlie. Spolupráca na doterajších filmoch mu priniesla dobré základy na to, aby pri práci režiséra nespanikáril a myslím, že sa tak ani nestalo. Film má dosť dobrú konštrukciu, v záverečnej polhodinke sa ako najvyšším poschodiam budovy, opomenutím stavebného plánu, podlomila statika a ako celok tak film nepôsobí príliš kompaktne. V prvej hodine ide všetko ako po masle, pretože ide vlastne len o klasický vzťahový príbeh, ktorý je okorenený poriadne tvrdým, tragickým a depresívnym humorom, ktorý nie každý do tohto žánru dokáže zaradiť. Následne však scenár prichádza s niečím, čo sa snaží vymknúť spod môjho opisu filmu v jeho prvej hodinke. Prichádzajú nápady a myšlienky tradično kaufmanovské, ktoré miestami hraničia s mysterióznosťou, či fantasy prvkami. Jedno je ale z môjho pohľadu nanajvýš jasné - nemuseli prísť! Charlie si toho na začiatok naložil na plecia snáď ešte viac, ako jeho hlavná postava Caden Cotard, a v závere mu to nepríjemne uteká pomedzi prsty. 75%. (17.04.2009)

Charlie Kaufman je magor, a to ne v tom nejlepším slova smyslu a použít označení genius se zrovna nehodí, protože natočit uhozenej film, kterej si hraje na to, že tak debilně má vypadat, přitom tak sám debilní je, není žádná věda a dokáže to každej. By mě zajímalo, co se tomu pošukovi honí hlavou, když něco takovýho lidem připravuje. _ Ono dát plný počet a dělat, že jsem rád že jsem to nepochopil, je docela stupidní. (14.03.2009)

Typicka absurdni Kaufmanovina, ktere tak zboznuji. Tezko slovy popsatelne, myslenkove pochopitelne, k prevypraveni uchopitelne. Zanecha hluboky dojem a nuti cloveka premyslet vic nez by chtel - ale v pozitivnim slova smyslu. A spousty tech eci nedojdou, takze uz po prvnim shlednuti divak vi, ze "tohle proste musi videt nekdy jeste jednou". A je pravdou, ze Synekdocha je asi jeho nejsmutnejsim scenaristickym pocinem. A jako rezijni debut bych ji nazval i brilantni. Presto tomu neco malo chybelo, nebo naopak tam bylo neceho az prilis - a to zrejem opravdu one prehnane sebereflexe tvurce v jeho hlavni postave. Odlehcenejsi ton by zrejme snimku v nekolika mistech prospel. Ale to je proste Kaufman, kdyz se do neceho vrhne, nedela kompromisy. Proto bych sve finalni zhodnoceni shrnul jako nekde mezi 4* a plnym poctem. (22.12.2009)

Dneska jsem se probudil s neuvěřitelným bolením hlavy. Mám podezření, že v tom má prsty Charlie Kaufman, poněvadž mám důkazy v podobě dvou předmětů doličných: jeho Synecdoche, New York a moje následné, scestné sny, které doprovázejí můj život už dlouho, ale po jeho scénářích je to vždycky o kejhák. V tomhle filmu o krk rozhodně půjde, nikoliv postavě, ale Vám, protože zvládnout vstřebání téhle bizarní pilulky s názvem SNY, je úmorně dlouhý, ale záměrně nepíšu, že je to nemožný. Hoffman hraje fantasticky a jeho filmové stárnutí se odvijí tím pádem i na vás a nebudu sám sobě nalhávat, že jsem se ke konci nezaobíral detailním rozborem mojí ruky, zda-li už taky nemá nějaký ty vrásky. Věděl jsem, že to nepochopím (u hořícího domu potřebuju helfnout), ale to, že z toho budu mít krásně slastnou noční můru, tak o tom jsem neměl ani šajn.., (12.07.2009)