Režie:
Charlie KaufmanScénář:
Charlie KaufmanKamera:
Frederick ElmesHudba:
Jon BrionHrají:
Philip Seymour Hoffman, Jennifer Jason Leigh, Michelle Williams, Samantha Morton, Catherine Keener, Emily Watson, Dianne Wiest, Hope Davis, Robert Seay (více)Obsahy(2)
Každý člověk je hvězdou svého vlastního života. Autorská zpověď scenáristy a režiséra Charlieho Kaufmana... Americký filmař Charlie Kaufman bývá považován za jednoho z nejoriginálnějších tvůrců současnosti. Rychle se proslavil jako autor surrealisticky laděných scénářů k filmům V kůži Johna Malkoviche (1999), Adaptace (2002) a Věčný svit neposkvrněné mysli (2005). Poté se poprvé ujal i režie a debutoval autorským snímkem Synecdoche, New York (2008). Děj se točí kolem života divadelního režiséra Cadena Cotarda, jehož menší poranění na hlavě přiměje k hlubokému zamyšlení nad vlastní smrtelností a pocítí nutkavou touhu po sobě zanechat neochvějně pravdivou a skutečnou divadelní hru. Díky velkorysému finančnímu grantu se pokouší inscenovat nekompromisní nadčasové dílo, v němž dokáže otisknout své pravé já. Mistrovské dílo nemá pojednávat o vztazích, ale o smrti a zachytit kopii života. Čím víc se ale touží přiblížit věrné skutečnosti, tím víc se ztrácí v souvislostech a časové chronologii. Na obrovském jevišti vybudovaném v newyorském hangáru se představí dvojníci všech, které během svého života miloval. Stárnoucí Caden však stále nedokáže být s výsledným tvarem spokojen a hranice mezi skutečným životem a inscenací se začíná stírat. Režisér Charlie Kaufman inscenuje mnohovrstevnaté nepředvídatelné představení pro náročné diváky o pomíjivosti života. V originální umělecké zpovědi reflektuje všechny své životní obavy, fobie a pochyby. V hlavní roli osamělého a výstředního divadelního režiséra zazářil Philip Seymour Hoffman. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (318)
K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. ()
Na svet prišiel ďalší pozoruhodný príbeh Charlieho Kaufmana a s ním aj znova veľa rozporuplných reakcií, odlišných názorov. Charlieho doteraz len scenáristická tvorba sa vždy uchýlila k myšlienkam a nápadom, ktorý by každý označil akokoľvek len nie neoriginálne, či tuctové. Nápady, ktorých spracovanie muselo režisérom priniesť mnohé nástrahy, malichernosti, či lapálie. A možno aj preto za kameru musel zasadnúť už aj samotný Charlie. Spolupráca na doterajších filmoch mu priniesla dobré základy na to, aby pri práci režiséra nespanikáril a myslím, že sa tak ani nestalo. Film má dosť dobrú konštrukciu, v záverečnej polhodinke sa ako najvyšším poschodiam budovy, opomenutím stavebného plánu, podlomila statika a ako celok tak film nepôsobí príliš kompaktne. V prvej hodine ide všetko ako po masle, pretože ide vlastne len o klasický vzťahový príbeh, ktorý je okorenený poriadne tvrdým, tragickým a depresívnym humorom, ktorý nie každý do tohto žánru dokáže zaradiť. Následne však scenár prichádza s niečím, čo sa snaží vymknúť spod môjho opisu filmu v jeho prvej hodinke. Prichádzajú nápady a myšlienky tradično kaufmanovské, ktoré miestami hraničia s mysterióznosťou, či fantasy prvkami. Jedno je ale z môjho pohľadu nanajvýš jasné - nemuseli prísť! Charlie si toho na začiatok naložil na plecia snáď ešte viac, ako jeho hlavná postava Caden Cotard, a v závere mu to nepríjemne uteká pomedzi prsty. 75%. ()
Charlie Kaufman je magor, a to ne v tom nejlepším slova smyslu a použít označení genius se zrovna nehodí, protože natočit uhozenej film, kterej si hraje na to, že tak debilně má vypadat, přitom tak sám debilní je, není žádná věda a dokáže to každej. By mě zajímalo, co se tomu pošukovi honí hlavou, když něco takovýho lidem připravuje. _ Ono dát plný počet a dělat, že jsem rád že jsem to nepochopil, je docela stupidní. ()
Typicka absurdni Kaufmanovina, ktere tak zboznuji. Tezko slovy popsatelne, myslenkove pochopitelne, k prevypraveni uchopitelne. Zanecha hluboky dojem a nuti cloveka premyslet vic nez by chtel - ale v pozitivnim slova smyslu. A spousty tech eci nedojdou, takze uz po prvnim shlednuti divak vi, ze "tohle proste musi videt nekdy jeste jednou". A je pravdou, ze Synekdocha je asi jeho nejsmutnejsim scenaristickym pocinem. A jako rezijni debut bych ji nazval i brilantni. Presto tomu neco malo chybelo, nebo naopak tam bylo neceho az prilis - a to zrejem opravdu one prehnane sebereflexe tvurce v jeho hlavni postave. Odlehcenejsi ton by zrejme snimku v nekolika mistech prospel. Ale to je proste Kaufman, kdyz se do neceho vrhne, nedela kompromisy. Proto bych sve finalni zhodnoceni shrnul jako nekde mezi 4* a plnym poctem. ()
Dneska jsem se probudil s neuvěřitelným bolením hlavy. Mám podezření, že v tom má prsty Charlie Kaufman, poněvadž mám důkazy v podobě dvou předmětů doličných: jeho Synecdoche, New York a moje následné, scestné sny, které doprovázejí můj život už dlouho, ale po jeho scénářích je to vždycky o kejhák. V tomhle filmu o krk rozhodně půjde, nikoliv postavě, ale Vám, protože zvládnout vstřebání téhle bizarní pilulky s názvem SNY, je úmorně dlouhý, ale záměrně nepíšu, že je to nemožný. Hoffman hraje fantasticky a jeho filmové stárnutí se odvijí tím pádem i na vás a nebudu sám sobě nalhávat, že jsem se ke konci nezaobíral detailním rozborem mojí ruky, zda-li už taky nemá nějaký ty vrásky. Věděl jsem, že to nepochopím (u hořícího domu potřebuju helfnout), ale to, že z toho budu mít krásně slastnou noční můru, tak o tom jsem neměl ani šajn.., ()
Galerie (24)
Zajímavosti (5)
- Charlie Kaufman v tomto filmu debutoval jako režisér. (Pumiiix)
- Příjmení hlavního hrdiny odkazuje ke Cotardovu syndromu, vzácné neuropsychiatrické poruše. Postižený věří, že postrádá krev či vnitřní orgány nebo že je mrtvý a jeho tělo se rozkládá. (Pumiiix)
- Původně měl film režírovat Spike Jonze. (-bad-mad-wolf-)
Reklama