Dobrodružství

Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... (30.08.2015)

Nemám najmenšiu potrebu predstierať, že ma tento film, ako i ďalšie Antonioniho diela, s výnimkou Zväčšeniny, zaujali, že rozumiem citovým poryvom ich hrdinov a nepociťujem pri ich sledovaní prázdnotu, nudu a pózu. Naozaj som sa snažil, veď v mladosti bol Antonioni jedným z pilierov môjho vzťahu k filmu. Ale odvtedy som sa zmenil, zmenila sa doba, zmenili sa kritériá. Myslím, že v šesťdesiatych rokoch sa žilo o čosi pomalšie. Na všetko bol čas a aj takéto filmy, v ktorých sa hrdinka polovicu času prechádza alebo si niečo obzerá, som dokázal trpezlivo dopozerať do konca bez pocitu premárneného času. (01.01.2022)

Výjevy ze zpustlých životů v úmorné avantýře těžce exaltované pipiny a unylého donchuána, za nesourodých blábolů k netušeným hnutím mysli v přeexponovaných pózách, jsem navzdory pečlivě promyšleným obrazovým kompozicím (až na lajdácký skript) byla dohnána k syndromu neklidných nohou, což se mi stává tak u jednoho filmu z tisíce a nikomu, krom poroty v Cannes 60´ a redakci časopisu Empire, to nepřeju. (06.07.2015)

Antonioni nám prezentuje svůj italský svět deformovaný vlastními pocity a ovládaný touhou. Lidé jsou sobečtí, nešťastní, průhlední, neúplní a když mají šanci se z toho dostat, tak si to stejně pokazí. U Antonioniho mě vždycky fascinuje práce s obrazem a hlavně s figurami, kdy samotná statická póza několika postav vydá za mnoho slov. Zkrátka se jedná o obrazového génia... Nemohu říct, že bych byl plně zasažen, ale mohu si alespoň postesknout, že není takových autorských filmů víc, že není cílem každého tvůrce natočit takové umělecké dílo. (29.08.2010)

Divácky velmi přístupný film, který ukazuje prázdnotu blahobytu ve vyšší společnosti. Film pomalu plyne v nádherných černobílých obrazech ať už v exteriérech nebo interiérech. Děj vlastně ani není tak důležitý, v podstatě je to skoro bezdějový film, a přesto se Antonionimu podařil bravurní kousek, a to udržet divákovu pozornost po celých téměř 150 minut,což je obdivuhodné. (17.03.2009)