Vančura

Jen řeka se vleče... Měl jsem chuť na dobrou asijskou kriminálku typu Pečeť vraha, ale v tomto případě jsem dostal dost nezáživnou podívanou, která se nepříjemně táhla, a navíc jsem to celé ani nepochopil, což - jak jsem se zde dočetl - nebyl jen můj případ, a tak jsem se uklidnil, že chyba není na mém přijímači, a podruhé bych se tomu filmu vyhnul. A beru si z toho 2 věci: nálepka "neo-noir" se mi po předchozích podobných zkušenostech jeví stejně spolehlivou zárukou slabého filmu, jako využití notoricky známé klasické melodie na pozadí (v tomto případě je to ten Beethoven). 

Dějově mě to vcelku bavilo, místy je to nečekaně vtipné (většina scén s rodiči - hlavně s otcem), a vybavila se mi u toho starší německá technopecka Der Nachtmahr, která zde již byla zmíněna. Současně mi ale vadilo, že to je místy dost nechutné, finální rozuzlení mohlo být podle mě lepší, a obecně nemám rád filmy, kde se jakkoli ubližuje zvířatům, takže nakonec u mě spíše rozporuplné dojmy z filmu, který funkčním způsobem čerpá z žánrových tradic, ale ke skutečně působivému filmařskému výrazu zůstalo spíše jen nakročeno na půl cesty (snad kdyby toho měla režisérka za sebou víc, ale jen spekuluji). Btw. skoro vůbec mi to nepřišlo jako horor - mnohem děsivější mi přijde skutečnost, že mezi námi skutečně žijí lidi, jako Tinjina matka.

Přijde mi škoda, že film s tak skvělým obsazením (s výjimkou Damona, kterého jsem nikdy moc nemusel) je tak příšerně nudný. Má to hezké lokace a kostýmy a příjemně se na to kouká, ale dějově je to skutečně k uzoufání nedramatické (pravděpodobně vinou slabé předlohy). Starší verze s Delonem mohla mít něco do sebe, ale toto mně skutečně přišlo více než nezáživné. Navíc mám pocit, že tyhle příběhy o chorobně ctižádostivých postavách jsou už strašné klišé a viděl jsem jich tuny. Jeden z těch slavných devadesátkových filmů, který jsem mohl dál ignorovat. 

Nejlepší je předem o tom filmu vědět co nejméně, aby o to více mohly zapůsobit jeho přednosti: silný příběh s několika dramatickými zvraty, výtečná vizuální stránka, znepokojivý hudební podkres, a perfektní obsazení a herecké výkony. Vtáhlo mě to v podstatě od první minuty, v některých momentech mě to takřka šokovalo, a maximálním počtem hodnotím hlavně kvůli emočnímu dopadu, který to na mě mělo. A ještě druhý den se nemůžu zbavit fascinace z toho, že ve filmu o sériovém vrahovi jsou samotné vraždy ve skutečnosti až na druhé koleji (navzdory některým naturalistickým záběrům, jakož i samotné skutečnosti, že je totožnost pachatale známá prakticky od začátku), a hlavním vyzněním snímku je vystižení íránské reality, která se tuzemskou optikou jeví jako zlá noční můra (a člověku u sledování hned vytane vzpomínka na tematicky podobná Teheránská tabu). Výjimečný filmový zážitek, který budu z hlavy dostávat dlouho.

Film je uvozen dlouhým statickým záběrem na azurově modré moře, v němž se náhle zprava zjeví plavající Sofia, doprovázená Pascalovým citátem: "La chose la plus importante à toute la vie est le choix du métier: le hasard en dispose." ("O nejdůležitější věci v životě, kterou je volba povolání, rozhoduje jen náhoda"). Vystoupí z vody, oděna pouze ve spodní díl plavek, prochází se po pláži, a v záběru na její ňadra naskočí titul filmu Une fille facile - první 2 minuty předznamenávají vyznění celého filmu, v němž mají ústřední význam nádherné středomořské lokace, bezstarostná atmosféra letní privilegované zahálky na jachtě, a božské tělo titulní postavy, která do děje vstoupí stejně náhle, jako z něj na konci zmizí. Svou mladší sestřenici Naïmu zanechává zmatenou a nerozhodnou, jak v tomto citlivém věku naložit s dalším životem. Prostinký děj je zde spíše podružný, snímek se spíše soustřeďuje na vystižení atmosféry jednoho místa v čase, spousta věcí je zde nevyřčených, a člověk se je může jen domýšlet (např. zda Philippe nebyl gay). Jako komedii bych to neoznačoval, nepřehlednutelné artové ambice režisérky mi místy přišly spíše úsměvné (ta kombinace dlouhých záběrů s rychlým střihem v některých momentech působí dost nesourodě), a z dramatického potenciálu interakce všech postav šlo dostat podle mě mnohem víc (nápad se ztracených sextantem je vyloženě scenáristická slabota), ale přesto mi to sedlo (hlavní díky fantastickému obsazení a lokacím) a přišlo mi to jako dobrý coming-of-age příběh, který se mi v těchto pošmourných časech končící zimy vyloženě trefil do nálady a odnesl mě na chvíli na jiné, hezčí místo, kde mi bylo dobře (mj. díky skvěle poskládanému soundtracku, kde se objevují krásné skladby od Schuberta, Debussyho, Vivaldiho ad.). Hlavní postava Naïma je obrovská sympaťačka, a doufám, že jsem její hereckou představitelku Minu Farid neviděl naposledy - to ona je ve skutečnosti hlavní hvězdou filmu, které člověk musí držet palce, aby nedopadla podobně jako její sestřenice, která je zde zobrazena prakticky jako hloupá zlatokopka, která svoji intelektuální nekomplikovanost vydatně nahrazuje ochotou předvádět svoje tělo libovolným zrakům (a vlastně si doteď nejsem jistý, jestli s ní režisérka sympatizuje nebo ne, ale z letmých zmínek o její mrtvé matce apod. bych minimálně soudil, že ji rozhodně neodsuzuje, na rozdíl od místních komentátorů, a široce sdílený slut-shaming podle mě jedním z důvodů zdejšího nízkého hodnocení).

Kdyby ten film vznikl v roce, ve kterém se odehrává, neřekl bych ani ň. Přivést ho ale na svět v r. 2021 je už jen vlamování do otevřených dveří, což platí i o předloze, která vyšla o rok dříve. Nic to se mnou nedělalo (vyjma hororového závěru, v němž jsem cítil fyzické znechucení), hlavní postava mi byla veskrze lhostejná, a její ústřední problém jsem měl tendenci nazírat z kontextu věčnosti, vesmíru a přelidněné planety, v němž se mi jevil zoufale malicherný. Jsem ale dozajista zaujatý, protože to je bytostně ženská látka, která byla natočena primárně pro ženské publikum, u něhož nepochybně padne na úrodnější půdu, než v mém případě.

Zvláštní film, který určitě není pro každého - někdo to po 10 minutách vypne, někomu to může přijít geniální, většinu lidí to asi bude jen nudit. I mně samotnému u toho trochu těkaly myšlenky různými směry, vždycky ale mou pozornost přitáhla zpět krása ženy, jež se svým mužem tvořila více než nesourodý pár (celou dobu jsem si říkal, co mají ti dva proboha vlastně společného). Taky jsem si u toho potvrdil svůj odvěký dojem z Indie coby nejšpinavější a nejpřelidnatější země světa, to je fakt něco šílenýho, a odjakživa mi přišla směšná ta západní móda jezdit tam za spirituálními zážitky, podobně jako jsem prozíval nudou ty rádoby východní ezomoudra, která zde pronáší nejrůznější postavy, a nic to se mnou nedělalo. Btw. trochu mi to připomnělo podobný snímek Indické nokturno, který mě ale před lety oslovil mnohem víc.

Skvělá věc, která mě hodně oslovila autenticitou, formální čistotou, jakož i samotným námětem a celkovým vyzněním. Vzpomněl jsem si u toho mj. na stařičké Pusinky, ale How to Have Sex je filmařsky o parník dál (i po stránce hereckých výkonů - Mia McKenna-Bruce v hlavní roli je herecky vynikající). Není ani od věci srovnat to se starším srbským snímkem Klip. Moc jsem těm hokám fandil, a bylo mi smutno nejenom z toho, co se jedné z nich stalo, ale i jak ubohou zábavu jim to místo poskytlo - nad stupiditou těch organizovaných alkoholických "her" lze skutečně jen žasnout.

Standardně už tenhle typ filmů ignoruji, ale dostal jsem na to doporučení, tak jsem tomu dal šanci, a nelituji, jen si nejsem jistý, jestli jsem to vlastně pochopil, protože jsem po zhlédnutí byl plný dojmů a nestihl to pořádně zpracovat, a nebylo mi jasný, jestli teda ona měla problémy se zvládáním hněvu jak jí řekl on, nebo jestli byl problém už v tom, jak ji vychovala matka, nebo jestli to prostě žádný "řešení" nemá a jen ten film simuluje reálnej život, kde stejně nikomu nevidíš do hlavy a nevíš, o co mu jde. Matoucí pro mě byly i ty retrospektivní prostřihy, kdy jsem si myslel, že se tam sdělí nějaká informace, která dá přítomnost do nového světla, ale to se nestalo, tak to spíš jen umocnilo můj dojem, že to mělo simulovat reálnej život, kde se taky vracíš v myšlenkách zpátky a hledáš, kde se stala chyba. Nesrozumitelnost světa druhých lidí, a skepse ze vztahů obecně, to jsou dva hlavní dojmy, které jsem si z toho odnesl, a lépe mi ten film pochopit pomohl až skvělý komentář uživatele Topco.

Nečekaně zábavná metafikční hříčka, která na začátku vůbec nedává tušit, jakým směrem se bude vyvíjet a závratně kolik bude mít vrstev. Hlavní zásluhy za umělecký účin jdou samozřejmě za autorem stejnojmenné divadelní hry (potažmo též trochu i za samotným von Sacher-Masochem), nicméně způsob, jakým Polański tuto divadelní látku převedl do filmového tvaru, jsem osobně shledal zcela fascinující, a mimořádně šťastné též bylo obsazení role Vandy jeho manželkou, která zde ve svých tehdejších 46 letech předvedla ohromující hereckou kreaci, která má v sobě mnohé z o 21 let mladší Mimi ze snímku Hořký měsíc, ale k tomu čerpá z bezedného rezervováru životní protřelosti a typicky francouzské rafinovanosti. Desplatův příjemný občasný hudební podkres je pak jen delikátní třešničkou na dortu tohoto výjimečného filmu, kolem kterého jsem roky chodil netuše, jaké kvality skrývá. Uváží-li člověk, že to Polański natočil v pokročilém věku 80 let, nelze než smeknout - a závidět mu, jakou výjimečnou ženu má po svém boku.