Dobrodružství

Filmová moderna par excellance. Film, který divákovi nedá nic zadarmo a při letmém dívání se může působit tak, že mu dokonce nedá nic. Důsledně nenaplňovaná očekávání nicméně kromě frustrace mohou přinášet i nové, nečekané interpretace a revizi vlastního vnímání kinematografie. Antonioni a jeho vyprázdněné postavy a světy mi až překvapivě sedí. 90 % (17.11.2017)

Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% (24.11.2015)

Tak tohle že má být jedno z nejúžasnějších děl filmové historie? Nejlepší film tohoto proslaveného režiséra, bez něhož se neobejdou žádná skripta filmové vědy? Ptám se tedy čím si toto postavení tento film zasloužil? Režisérův neobyčejný styl jak otrávit diváka, znudit ho, to se mu podařilo dokonale, ale nakonci jsem čekal nějakou katarzi, vyvrcholení celých těch 132 minut, ale to se však nedostavilo. O čem je tedy celý děj? Je to kritika vyšší buržoazní společnosti, neschopnost lásky, milovat, věrnosti, nebo snad detektivka, bohužel není to ani jedno, ale zároveň všechno. Jediným pozitivem jsou výborně zvolené lokace, krásné stavby, přírodní scenérie a mladá Monica Vitti (Lea Massari se mi víc líbila v Il Colosso di Rodi). (10.01.2010)

Je to zvláštní, ale existuje země, jejíž filmy se mi ani trochu nelíbí. Ano, je to Itálie. Samozřejmě, že občas se najde výjimka (Život je krásný, Cabiriiny noci), ale jinak nemám rád Felliniho, Rosselliniho, Viscontiho. A ani Antonioniho. Jeho filmy s Dobrodružstvím v čele představují opak toho, co mám rád. Jsou rozvleklé, pomalé, o ničem. Nechápu je. Nebaví mě. Neumím se vžít do postav. Nechápu proč říkají to, co říkají a proč se chovají tak nepřirozeně. Kam zmizela Anna? Nevím a nezajímá mě to. Považuju se za náročného diváka a mám rád art filmy. Například u Bergmana slintám blahem. Tohle mě ale úplně minulo. (09.01.2009)

Antonioni předběhl Romera s jeho zombie filmy o pěkných pár let - akorát na rozdíl od mistra hororu jsou Antonioniho nemrtví nikoliv odpudivé hnijící hroudy masa, ale mladí, krásní a bohatí zhýralci, kteří jsou však podobně prázdní, otravní a pomalu se ploužící beze smyslu krajinou. Bohužel - tam, kde Romerovi slouží zombie jako hrozba pro zajímavé přeživší postavy a jejich vyhrocené vztahy, zde jsou "braindead" obsazeni do hlavních rolí a jejich prázdné pohledy, prázdné monology a prázdné vztahy ohrožují člověka především v tom ohledu, aby se při jejich sledování neunudil k smrti... (01.01.2019)