Strom života

Strom zivota je jednoduse receno narocnej film, ostatne musel sem ho koukat nadvakrat, vcelku bych to asi nedal. Hned na uvod me Malick naprosto libove nasral, nehorazna intelektualni sracka, ktera nedava smysl, postavy se tam jen tak motaj a bylo to naprosto o nicem. Nasleduje naprosto ciste na efekt scena o zrozeni Zeme, ktera v traileru vypadala jak druha Fontana, ale s tim to nema absolutne nic spolecnyho. Ale ackoliv dinosauri uz jsou prehnany, vizualne i hudebne to je naprosta pecka. Ono mel Malick stesti na kameramana, protoze i ten super na hovno uvod je natocenej, ze u toho musel kameraman propotit troje spodary. No a nekdy po hodine se film konecne uklidni a zacne se odvijet pribeh o dospivani nekolika kluku a jejich prisnym fotrikovy. Rozhodne to ale neni nejakej film od narozeni az po smrt. Kdyz nad tim tak premejslim, vetsina scen se sklada bud z rodinnejch veceri, nebo kdyz kluci na zahrade blbnou a fotrik v podani skvelyho Pitta je na ne extra prisnej a snazi se je vychovavat. Cely to taky trochu pusobi dojmem, jak jsou kluci chudaci, ze je na ne fotrik tak zlej, jenze v momente, kdy odjede, zacnou rozbijet okna a hazet petardy na zaby, ze si clovek rika, ze nejaka ta facka od fotrika jim jedine prospeje. No a zaver filmu je zase ta nesmyslna intelektualni zmatenost. Coz by se dalo ale rict o celym filmu, zmatenej, protoze vetsina dialogu je naprosto vytrzena z kontextu a jsou to vicemene jednotlivy sceny. Co se tyce hercu, krome Pitta stoji za zminku jen Penn, ale ne proto, ze by zahral nejak uzasne, ale spis proto, ze jeho linie je absolutne zbytecna a jeste zbytecnejsi je do toho obsazovat herce Pennovo formatu. Celkove tak paradni kamera, super herci, docela poutava prostredni cast a povedena hudba, takze jsem se prekvapive nijak zvlast nenudil a muzu to zaradit mezi snesitelnejsi Malickovo filmy, ale i tak to da maximalne ty 3*. (24.09.2011)

Pozn.1: Strom života jinak. Thérèse, mladičká karmelitánka v pravé části obrazu, umírá na tuberkulózu. Krátce před smrtí jí jedna z řádových sester přinese ukázat maličkou žabku. Co všechno se v ten krátký okamžik odehraje. Proč k ukázání zázraku stvoření potřebuje jeden tak málo a druhý tak mnoho? Ale není právě tohle umění? (Thérèse, Alain Cavalier) - - - Pozn. 2: Lze stvoření prezentovat sledem záběrů, které ve své stroze technické dokonalosti zbavují předmět své bytostnosti? Je lístek stromu v Malickových záběrech stále ještě listem nebo jen abstrahovanou a tudíž pouhou reklamou na krásu? Malick selhává proto, neboť ukazuje estetično, o kterém se (snad i jaksi morálně) nepochybuje: drobná dětská nožička v rukou dospělého. Obdoba tohoto. Ze stejného důvodu volí z vážné hudby to nejtypičtější. Vybírá pouze prověřené pasáže Goreckého, Holsta, Smetany, Bacha a dalších známých jmen. Toť ona uznávaná krása, která se v této leporelovosti stává nudnou fasádou. Záběr na žabku jako synekdochu života na jeptiščině prstě Cavalierova filmu je překvapivý ve své milé komičnosti, ale právě proto a v kontrastu k umírající Thérèse dětsky čistý. Největší paradox Stromu života je, že skutečný život v jeho záběrech chybí. Vše je uhlazené a příliš usazené na patřičném místě. Zlo je zlem, dobro je dobrem, krása je krásou. Označující odkazuje opět na označují, nikoli na označované, o kterém bychom ve chvíli, kdy se nám umělecky ukazuje, neměli ještě nic vědět. Díky tomu se nacházíme v říši vyprázdněných simulaker. Malickův film je krotce loyální, nikoli otřásající a pouze nás utvrzuje v tom, o čem předpokládá, že již máme předem jasnou představu. Jen je nám to předkládáno v extrémní formě rozvolněné spirituální atrakce, která je pak jaksi omluvou pro onen zhusta nekritický přístup. Je v tom snad i jakýsi narcisismus nás samých podléhat již ověřené hezkosti. Diváka uklidňuje, když může jít po již vyšlapaných stezkách a bez obav se rozhlížet po skanzenu mrtvé krásy, kterou mu Malick ukazuje. Jeho kamera však klouže po povrchu, nikde se nazastaví, nehledí. Nejde jí o dinosaury, mlhoviny, stromy či o prastaré jakožto mýtické. Místo toho se snaží zkonstruovat jakýsi vlastní hymnický übermýtus pokřesťanštělé Gaii/rajské zahrady (mýtus v Barthesově smyslu: "Nedefinuje se [mýtus] předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje") a všechno je pak pouze účelově předvedeno kvůli měřítku, aby takříkajíc srazilo na kolena a diváka manipulativně vykolejilo z jeho kritického uvažování (a jak píše trefně MarJel z opačného horizontu "v televizi nebo na počítači by Strom života nefungoval"). Malickovu filmu, byť to tak na první pohled nemusí vypadat, schází pokora. Pokora před věcmi světa, o které mu jde, které však v jeho podání vystupují zbavené svojí duše. (28.12.2011)

po prvním zhlédnutí na MFFKV: Stejně jako při rozhovoru s nefanaticky věřícím člověkem se i při sledování Malickova kreacionistického vyznání dostavují smíšené pocity respektu, úžasu i pochybností a rozčarování z nemožnosti argumentace. Dílo na jedné straně zaujme režijní jistotou z hlediska inscenování sekvencí a celkové vizuální koncepce, ale současně překvapí svou plochostí. Jobovský obdiv k velikosti božího stvoření se mísí s primitivními postoji jak z nedělní školy ("Tam bydlí Bůh" ukazuje matka na bílý mráček na nebi) a kýčovitě odpuzujícími obrazy ala Strážná věž (celé finále o shledání v nebi je jak oživlá ilustrace z nechvalně známého jehovistického plátku). Jestliže Malick v "Tenké červené linii" impresivně odhaloval střet člověka toužícího po harmonii s hororovým chaosem války a v "Novém světě" zase dával publiku pocítit ohromení z lásky a nových světů tentokrát stejným způsobem přináší vhled sám do sebe coby věřícího. Zatímco předchozí snímky pojímaly obecná témata, tentokrát je potíž v omezenosti (ve smyslu ne-univerzálnosti) křesťanského pohledu na svět, jeho stvoření a jeho fungování z hlediska lidského života. Potíž není pouze v úctě k Bohu místo Buddhy, Ganéši či mnohých dalších. Rozmáchlostí, doslovností a znakovostí navíc Malickova vize připomíná barokní katolictví, s čímž se naopak neztotožní lidé preferující spíše vnitřní kontemplaci a víru stojící stranou institucionalizovaných kódů. Ač autorská sebestřednost nedosahuje odpuzujících rozměrů jako u Kima Ki-duka v jeho stominutové honitbě "Arirang", zůstává "Strom života" dílem, k němuž nelze nic říct - stejně jako církev prostě lidi polarizuje na věřící a nevěřící. ----- o dekádu později: Názor zůstává, jen hodnocení se mění. Nikoli z důvodu pokání nebo měknutí mozku, ale protože navzdory všem racionálním výtkám některé výjevy a emoce přetrvávají napříč uplývajícími roky. Filmové kvality a osobitý styl mistrovského režiséra prostě Malickovy nelze upřít. (06.07.2011)

Křesťanská Baraka v nesnesitelné délce i poselství (?). Malick opět projevuje talent pro dlouhé snímání nudy a dokazuje, jaká chyba byla si po traileru myslet, že půjde jen o méně snesitelnou Fontánu. Vizuálně hezké, ale co z toho... navíc když se ukáže, že nebe má pláž (a obecně je kýčovitých scén až moc. I na Malicka). Chci director's cut. (03.11.2011)