MR 73

Prvotřídní, takřka nadžánrová kriminálka spojující v sobě delikátním způsobem kultivovanost s nesmlouvavostí. Rozum a chtíč. ____ Několik poznámek: (i) MR 73 charakterizují záběry, kde je potřeba zvýraznit postavy, tudíž jsou pořešený přes dlouhoohniskový objektivy s rozostřenou hloubkou pozadí, zatímco v momentě, kdy je potřeba hrdiny umístit do okolí a inscenovat mizanscénu, pracuje se přirozeně s objektivem krátkoohniskovým. Oboje stavy doprovází přechody transfokační a zoomerské. Kupříkladu aby nebyla vidět zohavená žena v zadním plánu, zaostří se pouze detektiv v popředí, to samé některé dialogy, kdy hovořící postava zůstává ostrá, zatímco naslouchající rozostřená. Paradox je ovšem ten, že rozostřené scény vnímáme mnohem silněji, než kdyby bylo vše v rámu obrazu ostré, neboť si domýšlíme, zajímá nás, co před námi kamera „schovává“, a proto takové záběry působí na diváka intenzivněji. (ii) Pozoruhodné je, kterak důmyslně film prohazuje rub světla a tmy. Veškeré zlo se zde odehrává za světla (nemocná žena, ohledávání mrtvol, chytání zločinců), zatímco s odchodem slunce ustává i děj. Přitom právě tma nás připravuje podvědomě na zlo, zatímco zlo za světla, třeba lynč v Africe za bílého dne, nejsme schopni akceptovat, protože nás na to gotická, fincherovská a barkerovská potemnělá díla nepřipravila. Spojíme-li to s již zmíněnou kultivovaností, nebude daleko od pravdy, když prohlásíme MR 73 za osvícenceký produkt razící si to z klasického temného noiru přes neo-noirovskou Čínskou čtvrť a Blade Runnera až do prosvětlenější éry neo-neo-noiru. (iii) Ze všeho nejvíce apeluje film na nezbytnost morálního profilu. Není podstatné, že loser honí losera, převedeno do slovníku komiksového writera Gartha Ennise, mrdák mrdaného, podstatná je etika. Detektivovi vlastní. Vrahovi a zkorumpovaným fízlům cizí. Každé takové vydělení obce ilustruje případné jednání lidí v době krize a obrací resentiment směrem k budoucnosti. (iv) Přesto nad osvíceneckým tendováním z bodu dva a etickým z bodu tři ční ještě jedna zásadnější motivace, která popohání hlavní postavu detektiva – a to vyhnání z Edenu. Člověk se stal věčným tulákem, když ztratil ráj – jednotu s přírodou (Odysseus, Oidipus, Abraham, Faust); musí stále dál a dál, musí bez ustání hledat poznání neznámého tím, že vyplňuje mezeru svého vědění odpovědmi. Vrozené úsilí o pokrok (pátrání po vrahovi) neexistuje, tím méně přirozený mravní řád. Obojímu předchází rozpor v detektivově existenci, který ho nutí kráčet vpřed po započaté cestě. (v) Úloha ženy ve filmu je neméně pozoruhodná. Ženy zde spouští veškeré dění a mužské konání – jejich smrtí započne vyšetřování, sedí ve vedoucích pozicích a rozhodují, jsou nemocné nebo zklamané a vyžadují ochranářskou ruku. Žena zde má význam akce, muž reakce. Chápu to jako dokonalou genderovou symetrii, jako způsob, jak chytře (někdo by mohl poznamenat vychcaně) umisťovat ženy do mužských žánrů. (vi) Novorozeně na konci je symbol – třebaže film tematizuje změnu, lidé se nemění. Ať už reagují na destruktivní impulsy tak, že zakáží čin samotný a impuls nechají existovat (detektiv), nebo při represi impuls kompletně odstraní z vědomí a ten se objevuje v lidském jednání skrytě (padouši), jediná změna přichází s novým. Nikdy s fénixovským vykoupením, jež pouze prohlubuje zkaženost světa. (28.01.2009) (méně) (více)