Adolf Eichmann

Oč jde? Jde o rekapitulaci, epilog, snahu o pojmenovaní zla.Asi od každého cosi.Film je hraným dokumentem.A sice jak z doby procesu s Eichmannem, tak z II.války.Jmenovaný nebyl blbec, stejně jako nebyl blbec Hitler, ale stejně jako Hitler byl psychopat.Vyšetřovatel nás provádí terénem psychopatické mysli Eichmanna a snaží se vypíchnout momenty, kdy se Eichmann nedokázal skrýt za štít rozkazu.A to je vzhledem k Eichmannovu intelektuálnímu formátu velmi těžké.Moc těch momentů film neukazuje.Tady se dostáváme k principu viny systému a principu viny jedince.Může být jedinec, zde Eichmann, v jistý moment exculpován? Jak vidno nebyl.Velice silný a současně drsný je moment, kdy Eichmannova konkubína přináší dítě,takto židovského původu s údajnou genetickou vadou a žádá Eichmanna, aby to vyřídil.Scéna má otevřený konec......!! Poslední věta Eichmanna se slzami v očích zní : "Byli to Židé".Do filmu jsou zařazeny momenty reakce izraelské společnosti. Dejme tomu, že tomu tak bylo.Dále jsou tu momenty z vyšetřovatelova osobního a rodinného životy.A vyšetřovatel se hned zpočátku dozvídá, že Eichmann je přímo odpovědný za transport jeho otce do koncentračního tábora.Může takto podjatý člověk vést vyšetřování? Tohle implikuje další otázku, a sice měl být Eichmann souzen v Izraeli? Tomuhle scénáři předcházel celý proces, jehož průběh neznám a zná ho dnes jen málo lidí.Je už jen na papírech.Kdysi, bylo to po skončení norimberského procesu prohlásil tehdejší americký senátor Robert Taft na adresu zmíněného soudního řízení, že anglosaská justice zde přistoupila na východní pojetí práva a proces byl prostoupen duchem msty.Snad vyhnanství bylo správným rozsudkem nad nacistickými pohlaváry.Na jeho hlavu se v USA poté snesla šílená bouře nevole a zloby.Snad nejsurovější bylo označení jeho doporučení jako špatná služba tomu, zač jsme bojovali.Tohle napsal J.F.K. ve své knize Profily odvahy. Je to jen jiný pohled na řešení.Budiž. Já si myslím, že v Eichmannově kause bylo spravedlnosti učiněno zadost a on skončil v pekle vedle Hitlera,Stalina, Caliguly,Himmlera, Pol Pota, Gottwalda, Urválka, Heydricha a dalších kreatur. (16.01.2017)

Uvěřitelná rekonstrukce jednoho z nejdůležitějších procesu v historii, Adolf Eichman je perfektně zahranej Kretschmannem. Jako perličku vidím českou herečku Terezu Srbovou ( hrála v Sanitce modelku, co chodila s šéfem záchranky Dvořákem ) specialistku na nahé scény, čímž je v zahraničí obsazovaná do kdejakého filmu - ani tady svůj talent nezapře ( jedna hvězda navíc jako správný patriot ) (14.08.2014)

659. hodnocený film: Od tohoto filmu jsem čekal poněkud více. Ono se sice může zdát, že 4* jsou hodně dobrým hodnocením, ale film nebyl vůbec až tak moc dobře propracovaný, jak by si téma o hrlořezovi ze Říše zasloužilo. Nepopírám, že film by zvěličoval nebo naopak popíral některé skutečnosti z holokaustu, ale spíše mi to takpřipadalo, že tu byla snaha chytnout se tématu a něco natočit. Rozhodně ale musím pochválit Thomase Kretschmana za jeho ztvárnění Adolfa Eichmanna. Avšak, čekal bych, že si režisŕ více pohraje s jeho emocemi a tedy i emocemi diváka. 4* jsou v tomhle případě až moc, ale jdou tam. 4* (02.02.2009)

Za každým rozhodnutím a činem vždy stojí konkrétní člověk, jimž hýbe nějaký konkrétní vnější nebo vnitřní popud, podnět, který si odůvodňuje. Skupinové rozhodnutí je podílovým souhrnem všech konkrétních popudů + vliv samotné skupiny jako samostatného nadorganismu. Totéž sděluje i film Konference ve Wannsee (2001). Hannah Arendtová použila pro podobná konání jedinců výstižný pojem "banalita zla", ačkoliv do něj vložila poněkud zavádějící význam. Banalita zla ve skutečnosti spočívá v tom, že v posledním důsledku lze vždy najít jeden hlavní konkrétní popud či podnět, který dovedl člověka k přijetí rozhodnutí, a tento popud je nanejvýše banální – strach, přání zavděčit se nebo si šplhnout, to jest touha po uznání, závist, pomsta, majetnictví, hloupost atp. V rozhodnutí ve prospěch banálního zla je vždy zastřen nebo rovnou popřen hlas svědomí. Podobná "banalita" důvodů platí i v případě dobra s tím rozdílem, že hlas svědomí a soucit mají možnost promluvit. (11.05.2012)

Zklamání. Film ani nepojednává o únosu Mosadu Eichmanna z Argentiny, ani o jeho soudním procesu. Je to spíše o tíze, kterou na bedra vyšetřovatele vložila Izraelská vláda. Ten se snaží Eichmanna dostat na základě spravedlnosti a práva a dává dohromady důkazní materiál a svědectví přeživších. Tím paradoxně proti sobě poštvává veřejnost, protože ta chce pro vraha jen jediný trest a nejraději by jej zlynčovala někde veřejně na ulici. Film se tak potácí mezi rozhovory s již uvězněným Eichmannem, retrospektivními náhledy do dob druhé světové války (těch je ale minimum) a do rodiny vyšetřovatele. Škoda. (13.04.2011)