Adolf Eichmann

Film je rozdělen zřejmě kvůli umělému natahování děje do celkem třech rovin, z nichž jedna je opravdu velmi dobrá, ta se týká výslechu přímo v cele, které podle řady dokumetů skutečně probíhal velice podobně, až na ten konec s přiznáním se, druhá dějová linie rodiny na straně obžaloby byla totálně zbytečná a jen natahovala děj a pak třetí rovina byla nejhorší, jelikož byla co z dochovaných děl vím naprosto lživá. Například scénka, kdy Eichmann zastřelí ve vlastní kanceláři malé nemluvně v kolíbce před zrakem sekretářky a milenky? To byl výsměch, stejně jako téměř veškeré záběry odehrávající se za druhé světové války. Jinak byl Eichmann zahrán celkem autenticky, protože to byl do jisté míry prosťáček, který neuměl žít vlastní život a potřeboval být v organizaci, kde je mu rozkazováno a on slepě vykonává rozkazy a skutečně si toho mnoho nepamatoval ze svého tehdejšího působení, nebyl tedy vychytralý aby zadržoval důkazy ve svůj prospěch, byl jen prostě a jednoduše hloupý, aby si vše pamatoval. (14.09.2010)

"Vůdce byl zrcadlo nastavené velkoněmecké říši. Milovali jsme ho, protože díky němu jsme mohli najednou všichni spatřit svoji velikost tak, jako nikdy předtím." Nebýt toho zatraceně divného konce, který akorát tak navodí atmosféru plnou nepochopení a odporu byla bych dala 4/5. Adolf Eichmann byl skutečně - jak sám řekl - jedním kolečkem v tom hrozivém soukolí, ale kolečkem, které šlapalo na plné obrátky a žádný z rozkazů nenechalo náhodě. Dostala mě scéna kdy si s židovskou "spřízněnou duší" jako předehru říkají čísla mrtvých židovských občanů...či když zastřelil mimino. Chápu proces s ním jako zadostiučinění, které bylo nevyhnutelné. Ve společnosti normálních lidí nemůže žít někdo, kdo povraždil a nebo nějak spolupracoval na vyvraždění tolika lidí - ani ve vězení jako takovém. Perfektní Troy Garity mi ukázal, že hrát umí. (02.02.2013)

S tímhle filmem mám podobnej problém jako s Katyní - vidim v něm promarněnou příležitost, protože z tématu s tak velkým potenciálem se určitě dalo vytěžit víc. Film sleduje prakticky tři dějový linky, ale v každý z nich citelně chybí výraznější děj a jeho zakončení. V příběhu se nedočkáme téměř žádnýho dějovýho zvratu a snímek tak jen pozvolna směřuje ke svýmu konci, kterej je v podstatě jasnej už od začátku. Narozdíl od většiny zdejších hodnocení si nemyslim, že by dějový lince s izraelským vyšetřovatelem byl věnovanej zbytečně velkej prostor, ale rozhodně si myslim, že by měl bejt větší prostor věnovanej událostem kolem samotnýho Eichmanna, protože v tom by měl bejt stěžejní bod celýho filmu. Na druhou stranu musim vyzdvihnout hereckej výkon Thomase Kretschmanna a zajímavou hudbu. Jinak je ale Adolfa Eichmanna spíš škoda (filmu, nikoli člověka). (29.11.2010)

Příběh s hodně silným potenciálem rozmělněný v laciném televizním provedení. Aby to dostatečně zapůsobilo, musela by být Eichmannova zvěrstva zobrazena také vizuálně (ve filmu jsme se dočkali pár střípků, které ale nebyly dostatečně působivé - když to řeknu poněkud cynicky, tak i vězni z koncentračních táborů vypadali až moc vykrmeně a zdravě). Thomas Kretschmann byl obsazený výborně, zato vyšetřovatel byl hodně nemastný neslaný, moc emocí se z něho vyčíst nedalo. Z celého filmu mi tak utkví v paměti asi jen dvě scény - dopis a židovské miminko. (01.05.2012)

Za každým rozhodnutím a činem vždy stojí konkrétní člověk, jimž hýbe nějaký konkrétní vnější nebo vnitřní popud, podnět, který si odůvodňuje. Skupinové rozhodnutí je podílovým souhrnem všech konkrétních popudů + vliv samotné skupiny jako samostatného nadorganismu. Totéž sděluje i film Konference ve Wannsee (2001). Hannah Arendtová použila pro podobná konání jedinců výstižný pojem "banalita zla", ačkoliv do něj vložila poněkud zavádějící význam. Banalita zla ve skutečnosti spočívá v tom, že v posledním důsledku lze vždy najít jeden hlavní konkrétní popud či podnět, který dovedl člověka k přijetí rozhodnutí, a tento popud je nanejvýše banální – strach, přání zavděčit se nebo si šplhnout, to jest touha po uznání, závist, pomsta, majetnictví, hloupost atp. V rozhodnutí ve prospěch banálního zla je vždy zastřen nebo rovnou popřen hlas svědomí. Podobná "banalita" důvodů platí i v případě dobra s tím rozdílem, že hlas svědomí a soucit mají možnost promluvit. (11.05.2012)