Mapa zámořských objevů

"Učte se nenávidět zlo a lhostejnost. Ale zlé a lhostejné lidi se snažte pochopit a pomáhejte jim…" Profesor Barchánek, kterého zcela jedinečně ztvárnil (se svýma typickýma smutnýma očima) Vlastimil Brodský, možná působí jako slaboch, který kolem sebe trousí životní moudrost ("člověk se často mýlí, ale pokud v sobě najde sílu přiznat chybu, vždycky vstane a znovu vykročí"), aniž by si uvědomoval, že jeho počínání je marné, jako je marné "házet perly sviním". Přesto dostane nakonec šanci nejen ukázat v praxi svou životní filosofii a přesvědčení, že "spravedlnost je také občas dílem velkorysosti," ale především získat zpět úctu svého syna. Barchánkova životní filosofie ve filmu přitom ostře kontrastuje s přístupem ředitele (jako vždy herecky minimalistický a přesto poutavý Rudolf Hrušínský), jenž je přesvědčen, že "člověk se někdy dopustí křivdy tím, že ji nepotrestá" a který uznává jen "znalosti, kázeň a morálku, a nic víc". Dialogy těchto dvou postav, v nichž se dotyční dotýkají otázek učitelského poslání a přístupu ke generaci mladých, tvoří jeden z hlavních pilířů celého snímku. Ten druhý, který byl pro mě (v současnosti coby otce puberťáka) asi ještě silnější, představují dialogy Barchánka se svou ženou o smyslu rodičovství a o tom, jak čas rychle běží. V okamžiku, když se Barchánka jeho žena ptá, "proč pořád jenom něco ztrácíme" a on ji na to odpovídá, že "dětství je nějak čím dál kratší," mi bylo taky trošku teskno. Teskno mi pak bylo, i když jsem koukal na exteriérové záběry filmu (okolí ZŠ Kladská a Bezručových sadů na Vinohradech), které mi připomenulo mé dětství, když jsem se každodenně pochyboval v těchto končinách. Asi skutečně trošku platí, že "nic není tak smutného, jako staré fotografie…" (31.07.2018)

Bohužel takových měkkých učitelů a učitelek je ve školství i dnes stále moc. Jejich děti se za ně stydí a často se s tím studem vyrovnávají po zbytek svého života. Hubač to ví, Hubač to proto i napsal. I mě učila učitelka, kdy jsme jí sami diktovali známky, jinak by letěla z okna a to se jí nechtělo, tak nám raději dávala známky jaké jsme si přáli. (04.07.2011)

Ze začátku mi to přišlo trochu falešné ale později to byl jeden zásah za druhým a pan Brodský v jednom z nejlepších výkonu zbaven- mě neznámým Kubečkem- "broďovštiny"...Sovák vtipně uzemňoval někdy příliš filozoficky zaměřeného Brodského... Syn scénáristy Hubače, Ivan Hubač vzpomínal že když otec dal jemu a matce přečíst text připravovaného scénáře, zděsili se dialogů, které zněli jak z minulého století. Snažili se mu vysvětlit že lidé už mluví jinak a postupně se jim společnými silami dařilo proměňovat dialogy k uvěřitelnější podobě. Bylo to tím že introvert pan Hubač byl znám tím, že mezi lidi téměř nechodil a začal se tak pochopitelně vzdalovat proměněnému slovníku obyčejných lidí. (25.08.2014)

Musím se přiznat, že mě zdejší hodnocení docela překvapilo. Říkala jsem si, že tu se svými 4* budu za exota. A ono ejhle. Ani zdaleka nejsem jediná. Pamatuju si tuhle inscenaci z doby, kdy měla premiéru a už tenkrát se mi líbila. Dílem asi pro její herecké obsazení, dílem pro parádně nazpívanou Bídu s nouzí a v neposlední řadě proto, že pana Hubače a jeho styl vyprávění prostě můžu. (24.08.2012)

Hubačův humanistický pandán o velkorysosti a odpouštění v nebývale silném dramatickém vyznění. Možná, že pro současnou generaci středoškolských učitelů je příběh profesora dějepisu Barchánka spíš sci-fi, ale hodnoty lidského života jsou v tomto ohledu neměnné. Vlastimil Brodský předvedl výkon, který patří k těm nezapomenutelným a ve výborné vedlejší roli neústupného ředitele školy se po delším nedobrovolném přerušení umělecké činnosti objevil Rudolf Hrušínský. (08.04.2017)