Chaotická Ana

Úžasne sugestívny snímok. Ani presne neviem popísať, čo vo mne vyvolal, ale je to niečo príjemné, ezoterické a dumavé. Ide o príbeh 21 ročnej Any, ktorá v hypnóze prežíva rôzne okamihy zo svojich predchádzajúcich životov, v ktorých bola vždy žena a v ktorých vždy zomrela ako 22-ročná. Spolu s ňou tak môžme prežívať jej cestu až na prvopočiatok a podstatu jej bytia nádhernou a podmanivou formou. Narozdiel od iných, mňa scénka s politikom náramne pobavila a bral som to za akúsi humornú "kultúrnu" vložku :) Film ako stvorený pre náročnejšieho a dumavého diváka. (30.06.2014)

Klíč k finální scéně vidím v boji ženského a mužského principu. Proti emotivnosti a živelnosti Any ( žena jako dárkyně života) stojí muž, sokol z úvodní scény, představitel násilí a sobectví (u kongresmana spojený i s machismem). Tak Ana, jež vstřebala všechny mužm ublížené a ztýrané ženy snad za posledních 1 000 let, učiní (holubičí) gesto vzdoru za všechny ženy, které v ní našly útočiště a dodaly jí vlastní sílu a a sebevědomí. Film nabízí i řadu dalších otázek k zamyšlení, u kterého vás provází skvělý hudební doprovod a celkově chytlavá atmosféra. (02.04.2012)

Chaotická Ana zanechala dosti chaotické dojmy...ani ne tak pohráváním si s minulými životy a jejich prolínáním do životů současných, jako spíš tím, co v současném Anině životě zůstalo jen tak nahozeno, nedořčeno...co třeba podivná role Justine a hypnotizéra? Otec nazývaný láskyplně monstrem? Náhlá cesta do Ameriky na lodi kamarádčina otce? Proměna malující hippie girl s dredy v american girl v bílé košilce a botkách na podpatcích? Bylo jasné, že i tentokrát holubice musí potkat sokola, ale podoba jejich střetu byla hodně, hodně podivná... (28.08.2011)

Symbolicky najhutnejší a snáď najkomplikovanejšie podaný Medem, no úderný a pôsobivý (ako vždy). Vizuálne prenádherný exkurz do tajov psychiky a temperamentu jednej skutočne zaujímavej umelkyne, kt. svet má svoju vlastnú štruktúru. Páčilo sa mi asociatívne podanie jednotlivých pasáži života, obsahov nevedomia postupujúcich až k prastarým archetypom. Áno oprávnene občas vyvolali pocit rozpačitosti, ale všetko to boli len asociácie, spontánne produkcie bez racionálnej logiky, kt. v nich skutočne netreba hľadať. S hodnotením by som šla na maximum niet politického prepojenia a zbytočného presymbolizovania, namixovaného na škodu Anninho tajomného životného príbehu. (12.01.2009)

Medem patří k mým nejoblíbenějším režisérům, není tedy divu, že jsem se na Chaotickou Anu velmi těšil. Již první minuty mě bezmála nadchly a já si užíval typickou práci tohoto režiséra. Spoustu pro něj specifických prvků jsem už znal, ale dovedl z nich namíchat opět něco nového. Radoval jsem se tedy z až důvěrně známých záběrů točených z pod vodní hladiny, v ní vznášejících se těl, krásné a záhadné hlavní hrdinky, kamery bloudící na nějaké neznámé tajemné místo, a těšil se z těch nových, jako bylo Anino seznámení s novým prostředím ve scénách s dotykáním rukou lidí v neznámém davu. Oceňoval jsem, jak pomocí jednoduchého odpočítávání dokáže stupňovat divákovo napětí a očekávání. Následují SPOILERY. Vše bylo prostě skvělé, až do chvíle, ve které Medem spojil obecné mírové poselství filmu s konkrétní událostí, s válkou v Iráku. Je jistě právem umělce, stejně jako jiného člověka, se vyjádřit k akutálnímu politickému dění a možná není náhodou, že jedno z nejznámějších děl tohoto charakteru, Guernica, pochází ze štětce španělského malíře. I Buňuel, další Španěl, byl politicky velmi angažovaný. Ale zpátky k Picassovi. Právě on hlásal, že umělec by se k politice vyjadřovat měl a on sám tak zajisté činil. Guernica je z tohoto soudku jistě dílem nejznámějším, mně se však do krámu více hodí jeho obraz Masakr v Korei, který představuje kritiku nasazení jednotek OSN v oné asijské zemi. Z dnešního pohledu se toto nasazení obecně hodnotí jako rozumné, umělec tedy zjevně není neomylným. A tím se dostávám zpět k Medemovi. Možná je jeho odsouzení války v Iráku správné a možná nikoliv. Nevěřím však tomu, že právě američtí strůjci této války jsou těmi nejhoršími lidmi historie, jak Medem ústy Any tvrdí. Stejně jako nevěřím tomu, že onen politik z filmu by se pokusil Anu ubít k smrti. Tahle scéna a násilné naroubování příslušné zálivové události, mi prostě obojí přijde poněkud pokakané. Přesto i onomu hovínku nemohu upřít napáditost s jakou bylo propojeno hned s úvodní scénou filmu (jestřáb a holubice), a tím byl oběma "vyměšovacím" scénám dodán hlubší význam, než by měly samy o sobě. Vyzdvihnout musím i práci s minulými životy, které zprvu působí jako pouhý mystický prvek k upoutání zájmu diváka nějakým tím tajemnem, posléze se však ukáže, že jde o velmi funkční a originální způsob, jak příběh Any zobecnit a všechny násilím trpící ženy světa představit v jedné osobě, kterou už divák důvěrně zná a tudíž ono utrpení pro něj není odosobněné. A přitom ono příjemně mrazivé tajemno zůstává :) Nu a abych nekritizoval jen ten Irák, tak si musím rýpnout i do scény, ve které nám první Newtonův zákon umožní zahlédnout Aniny kalhotky. Medeme, vždyť erotiku přece umíš servírovat mnohem rafinovaněji. (I když zpětně tuto scénu vnímám jako určité symbolické podtrhnutí Anou nabytého sebevědomí - ale tady bych byl raději opatrný). (24.11.2008)