Chaotická Ana

Ahh, Jocelyn Pook je moje matka! Uz pri Eyes Wide Shut jsem mel to podezreni, ale ted se mi to konecne potvrdilo. Hudebni bohyne. Jinak neskutecne originalni, zajimava, umelecka a hypnoticka podivana, do ktere se ponorite a v potapeni pokracujete jeste dlouho po skonceni. "Prestanes byt devkou aby ses stala bohyni?" 9/10 (18.02.2012)

O tvorbu tohoto režiséra jsem se nikdy nezajímala, ale tenhle film na mě silně zapůsobil díky svému tématu už po prvním promítnutí, od té doby jsem ho viděla ještě čtyřikrát a přesto stále nacházím nové a nové věci. Sama mám podobnou zkušenost jako hrdinka filmu, vřele tedy film doporučuji všem, co ví něco o regresích a minulých životech. Pro "obyčejné" diváky to asi bude film dost nesrozumitelný. >plus úžasný soundtrack od skladatelské bohyně Jocelyn Pook. (21.07.2009)

Nadpozemský audiovizuálny zážitok nadzmyslovej témy. Krásna kamera, citlivá hudba ponorená v umeleckej anarchii ma fascinovala každým jedným záberom. Snímka je rozdelená do 10 (nie 11) kapitol ktoré zachytávajú mladé umelecky nadané dievča ktoré sa dostáva do veľkomesta a žije voľnomyšlienkárskym životom umelkyne. S čista jasna sa počas jedného z umeleckých stretnutí dostáva do hypnózy. V tomto stave prežíva posledné minúty jej minulého života. Po čase si hypnózu zopakuje a znova prežíva iný život aj smrť, každou jednou hypnózou sa dostáva hlbšie a hlbšie do minulosti. . (19.02.2017)

Každého režiséra to potká-senilita v tvorbě. První půlhodina docela jde, Ana je praštěná umělecká holka a zažívá neobvyklá sexuální i intelektuákní setkání. Pokud by to šlo tímto směrem, byl by to další vynikající Medemův nezávislý film. Pan režisér si ovšem na stará kolena řekl, že jeho filmy jsou sice intelektuální ale málo zajímavé. Tak nechal Anu seznámit se s otcem její přítelkyně a s tím samým šukat, pak jako by se neřeklo na plachetnici byla odjeta do Nového Yorku, vždyť je to kousek, řekl by Kolumbus. Pak ji vidíme v Coloradu, to je taky co by šutrem dohodil a pak se vyskytuje v Novém Yorku nebo Washingtonu v otřesném účesu aby se tu následně vysrala do ksichtu kongresmana, který je zodpovědný za válku v Iráku. To teda čumím. Obávám se, že tady už o žádné umění nejde... (07.11.2008)

Medem patří k mým nejoblíbenějším režisérům, není tedy divu, že jsem se na Chaotickou Anu velmi těšil. Již první minuty mě bezmála nadchly a já si užíval typickou práci tohoto režiséra. Spoustu pro něj specifických prvků jsem už znal, ale dovedl z nich namíchat opět něco nového. Radoval jsem se tedy z až důvěrně známých záběrů točených z pod vodní hladiny, v ní vznášejících se těl, krásné a záhadné hlavní hrdinky, kamery bloudící na nějaké neznámé tajemné místo, a těšil se z těch nových, jako bylo Anino seznámení s novým prostředím ve scénách s dotykáním rukou lidí v neznámém davu. Oceňoval jsem, jak pomocí jednoduchého odpočítávání dokáže stupňovat divákovo napětí a očekávání. Následují SPOILERY. Vše bylo prostě skvělé, až do chvíle, ve které Medem spojil obecné mírové poselství filmu s konkrétní událostí, s válkou v Iráku. Je jistě právem umělce, stejně jako jiného člověka, se vyjádřit k akutálnímu politickému dění a možná není náhodou, že jedno z nejznámějších děl tohoto charakteru, Guernica, pochází ze štětce španělského malíře. I Buňuel, další Španěl, byl politicky velmi angažovaný. Ale zpátky k Picassovi. Právě on hlásal, že umělec by se k politice vyjadřovat měl a on sám tak zajisté činil. Guernica je z tohoto soudku jistě dílem nejznámějším, mně se však do krámu více hodí jeho obraz Masakr v Korei, který představuje kritiku nasazení jednotek OSN v oné asijské zemi. Z dnešního pohledu se toto nasazení obecně hodnotí jako rozumné, umělec tedy zjevně není neomylným. A tím se dostávám zpět k Medemovi. Možná je jeho odsouzení války v Iráku správné a možná nikoliv. Nevěřím však tomu, že právě američtí strůjci této války jsou těmi nejhoršími lidmi historie, jak Medem ústy Any tvrdí. Stejně jako nevěřím tomu, že onen politik z filmu by se pokusil Anu ubít k smrti. Tahle scéna a násilné naroubování příslušné zálivové události, mi prostě obojí přijde poněkud pokakané. Přesto i onomu hovínku nemohu upřít napáditost s jakou bylo propojeno hned s úvodní scénou filmu (jestřáb a holubice), a tím byl oběma "vyměšovacím" scénám dodán hlubší význam, než by měly samy o sobě. Vyzdvihnout musím i práci s minulými životy, které zprvu působí jako pouhý mystický prvek k upoutání zájmu diváka nějakým tím tajemnem, posléze se však ukáže, že jde o velmi funkční a originální způsob, jak příběh Any zobecnit a všechny násilím trpící ženy světa představit v jedné osobě, kterou už divák důvěrně zná a tudíž ono utrpení pro něj není odosobněné. A přitom ono příjemně mrazivé tajemno zůstává :) Nu a abych nekritizoval jen ten Irák, tak si musím rýpnout i do scény, ve které nám první Newtonův zákon umožní zahlédnout Aniny kalhotky. Medeme, vždyť erotiku přece umíš servírovat mnohem rafinovaněji. (I když zpětně tuto scénu vnímám jako určité symbolické podtrhnutí Anou nabytého sebevědomí - ale tady bych byl raději opatrný). (24.11.2008)