Jindřich IV.

Jedna z nejlepších divadelních inscenací, co jsem kdy viděl - bohužel jen díky televiznímu záznamu. Luigi Pirandello byl jeden z nejlepších dramatiků dvacátého století (jeho fašistické přesvědčení s tím nemá nic společného), Jindřich IV., drama o muži, který předstírá šílenství, aby mohl pozorovat šílenství všech kolem sebe. Hlavní roli hraje kongeniální Miloš Kopecký, jedna z jeho životních rolí. (26.01.2009)

Zprvu po letmém pohledu na titul jsem se naivně domníval, že budu konfrontován se shakespearovskou látkou. Teprve první akty tohoto erbovního představení vinohradského divadla mě z Anglie přemístily do střední Evropy do počátku zrodu naší současnosti. Nešťastný císař, nadaný panovník, který vešel do dějin proslulým rčením o pouti do Canossy, se mění v obraz naší současnosti, v hlubokou sondu do duše moderního člověka, do dech beroucího pohledu a současně hledání rozhraní ještě lidského a jíž šíleného. Do příběhu o touze, která by chtěla být skutečností, o zoufalství, které ví a chce, ale již nemůže. Ačkoliv Miloš Kopecký nikdy nedělal ze své duševní choroby tajemství a o svých strázních otevřeně mluvil a sdílel je se svými diváky, v této hře, v půdoryse, který je i jeho životním příběhem, demonstruje zrod hereckého génia. Užaslí vidíme řádit na jevišti světového herce, který se rozdává do posledního atomu své identity. Další výkony, stále nadprůměrné a hvězdné, se vedle Kopeckého exhibice ztrácejí, aniž by zanikaly. Symbolicky působí ve své menší úloze svých uměleckých juvenilních počátků Jaromír Hanzlík, dědic a pokračovatel herecké výsostnosti nejen Kopeckého v tomto skvělém divadelním představení. Z tmy zapomnění jsou po zásluze televizním zánamem vyrváni i Vlastimil Brodský a Jiřina Jirásková. Zlatá léta šedesátá tímto záznamem sesílají na naše skráně jeden ze svých nejlíbeznějších paprsků. (03.06.2009)

Na záznam tohoto legendárního divadelního představení jsem se chystal několik let. Včera jsem se tedy k němu vzchopil a zažil asi největší zklamání letoška. Možná to bylo tím, že jsem se naladil na avizovanou komedii a očekával jsem Mildovo komediální herectví, nevím. Každopádně úvodní půlhodina, ve který donekonečna nějaký kraviny melou Bróďa, Haničinec, Jirásková a Brousek s podivuhodnou přehazovačkou, veškerý mý očekávání zabila a já se nudil jak pes. Pak nastoupil Milda a ten v těch kecech dál pokračoval a já byl čím dál tím zklamanější a pak to vypnul a hořce zaplakal. (24.09.2012)

Představte si: Když jste byli někdy s někým blízkým a dívali jste se do jeho očí – tak jako já jsem se kdysi díval do jedněch očí –, nenapadlo vás nikdy, že stojíte jako žebráci přede dveřmi, jimiž nikdy nevejdete dovnitř? Ne, pánové. Ten, kdo vstoupí, to nikdy nebudete vy, ale ten, koho ve vás vidí ten druhý. — Nejnutnější minimum kulis a rekvizit, herecká jedenáctka (kromě Kopeckého s Brodským si zaslouží chválu i nenápadně mnohovrstevnatý výkon Jiráskové) a brilantně napsaný, nejednoduchý, meandrující scénář o moci strachu z šílenství, o manipulaci, společenských maskách a mnohém dalším. Ano, prokousat se tou horou dialogů dá práci, ale na konci čeká existenciální mrazení a závrať. Vidět to naživo musel být životní zážitek. (03.01.2015)

Divadlo v divadle o divadle. Skĺbené viaceré roviny, časové, dejové, fikcia a realita. Tak takáto forma mi absolútne nevyhovovala. Kamera bola na zaspatie, dialógy sú ťahané (ťahavé) bezprestávkovo a nehorázne komplikovane, čo majú na svedomí už spomenuté veci, navyše historické fakty, mená a spletité situácie mi v tom všetkom vôbec nepridávajú na atraktivite. Herci sú bez pochýb najlepšiu stránkou filmu, film trošku vytrháva z biedy hlavne znamenitý záver, ktorý som po tom všetkom vôbec nečakal, no stále je to pre mňa sklamanie. 50%. (25.11.2007)