Všichni moji blízcí

Česká tvorba 90. rokov aspoň na tej vyššej úrovni, kde sa rozdávali České lvi, bola až nezdravo akademická. Všichni moji blízcí sú tak nalešteným dokonalým filmom, až sa im nedá veriť. Postavy sú skôr konštruktami na odriekavanie dialógov, ktoré k tématike neprinášajú nič nové. Výnimkou je Bartoška, kde scenár ide viac do hĺbky a bude to aj hercovou zásluhou. Určite je moja kritika zapríčinená aj tým, že od premiéry ubehlo 17 rokov a odvtedy sme o téme videli ďalšie množstvo filmov. V 90. rokoch na našom území tento film síce právom zarezonoval, ale prihliadať k tomu pri hodnotení už nedokážem. Hrajú tu skoro všetci naši dôležití herci, lebo mali pocit, že sa točí veľké umenie. Ani v castingu tak necítiť túžbu po nejakej inovácii. Film mal ale nakoniec na mňa emotívny dopad, vrchovatou mierou je to ale zapríčinené záverečným doku-príspevkom. (13.10.2016)

Toto je příběh jedné velké a velmi rozvětvěné židovské rodiny, s níž divák na počátku prožívá všechny úspěchy a radosti, aby byl s postupujícím příběhem svědkem úpadku této rodiny na pozadí počínající 2. světové války. Celý příběh je vyprávěn vlastně z jediného, ovšem nikoliv zanedbatelného důvodu. Oním důvodem bylo přiblížit co nejvíce lidem takřka neznámý a pozapomenutý hrdinský čin pana Nicholase Wintona, který zachránil díky své prozřetelnosti před smrtí v koncentračních táborech stovky židovských dětí z Československa. Příběh rodiny, kterou však ve filmu sledujeme, je čistě fiktivní, to mu ale nikterak neubírá na atraktivnosti a intenzitě. Celý film je prodchnut jakousi velmi zvláštní až mrazivou atmosférou, při sledování filmu mě pronásledoval tísnivý pocit tušených událostí a nebylo mi z toho zrovna dvakrát dobře. V tomto případě musím pochválit záběry na vilu Silbersteinových, které jsou s postupujícím dějem čím dál mrazivější a děsivější. A konec, ač tušený a nikterak překvapivý, ve mně zanechal velmi silný dojem a nepopírám, že jsem se u něho i rozbrečel. Tohle je zkrátka film, který mě dokázal oslovit a na který musím celou dobu, která uplynula od jeho zhlédnutí, neustále myslet. Díky silnému příběhu a kvalitnímu hereckému obsazení vznikl film, který podle mého názoru jako jeden z mála polistopadových českých filmů dokáže obstát i v zahraničním měřítku, a který se v mém osobním žebříčku řadí mezi nejlepší a nejkvalitnější české polistopadové filmy. Nemám co dodat, uděluji pět hvězd a jsem rád, že jsem tenhle film mohl zhlédnout, i když mě trochu mrzí, že jsem tento film poprvé viděl pouze díky programové změně jako vzpomínku na zesnulého pana Hubače. (29.09.2011)

Téma, jakožto hodnocení i věnování siru N. Wintonovi ve mně vyvolalo přesvědčení, že tento film patří mezi zapomenuté klenoty naší kinematografie. Bohužel již během první půl hodiny jsem prozřel. Jakkoliv může být radost sledovat ansámbl prominentních herců, nevyžehlí to poněkud nudné zpracování. Ono místy až poetické vykreslení jedné židovské rodinky, která se s příchozí okupací vyrovnává po svém, mne zkrátka nedokázalo zaujmout. O to víc jsem však byl překvapen, jak na mne zapůsobila poslední třetina, která je jedním slovem strhující. Velmi emotivní a s patrnou výpovědní hodnotou. (29.02.2024)

Proč tolik druhorepublikového romantismu? Povídání o soudržném, laskavém a úspěšném životě české židovské elity (i když dokror nic moc), přísně dodržující židovské obřady a zároveň o sobě prohlašující "co my jsme za židy?") bylo něco úplně jiného než jsem (a myslím, že oprávněně) čekal. Prvoplánová oslava Nicholase Wintona vyzněla lacině a povrchně. Na vážné otázky, které musely proniknout při sledování filmu se každému, neposkytuje dílo Jiřího Hubače a Matej Mináče odpověď. Nemyslím tím ani osvětlení Wintonova charakteru a motivů, ale spíš technickou stránku věci: jak se mu to vůbec mohlo podařit. Naopak film leccos zatemňuje a leccos nepodává přesně (např. proč byl Winton ztotožněn s Trevorem Chadwickem (+1979), který působil přímo v Praze, zatímco Winton byl v Británii?). Pokud někdo namítne, že se tím film nezabýval, pak je to ovšem pochopitelné, ale musel by ještě vysvětlit, čím se vlastně zabýval. Nechtěl nám jen vehnat do očí několik slitovných slz? Pozn.: Později napsal Winton o Chadwickovi: "Byl to on, který po nacistické invazi dělal tu složitější a nebezpečnější práci." Samozřejmě, že chápu, že slavit je třeba předevšém šéfa dokud ještě žije, přesto ale nepovažuji postup tvůrců filmu za správný. (09.04.2019)

Další z nekonečného množství osudů, které se odehrávaly v Evropě ve 40tých letech. Skvěle popsaná a ztvárněná atmosféra od obsazení Sudet až po deportace. Ve filmu jsou perfektně zachyceny různé charaktery a pohledy lidí na právě probíhající události v ČSR. Samozřejmě pocta pro sira Wintona a jeho čin, který neměl ve světě obdoby. Určitě výborný film, který dokázal zachytit atmosféru okupace. (28.09.2011)