Tajemství

Dle dokumentu Tajemství přitahují pozitivní lidé pozitivní události. To ovšem není nic jiného než prohození příčiny a následku, ale vadí tu ve skutečnosti něco jiného: Všichni ti „učitelé úspěchu“, žalobci postmoderny a vyznavači New Age, kteří vypadají jako prodejci vysavačů, nestojí proti kapitalismu, ale jsou jeho oporou a součástí. Koexistují s ním v navzájem prospěšném stavu. Jsou vlastně obchodníky „duchovního konzumu", dodávajíce medikamenty nezdravé západní společnosti. To oni dosáhli úspěchu, to jim se povedl rozjet krámek se „zázraky“. Ne nám. Podobná morální proláklina vyrostla v 70. letech mezi posluchači a punkery, kteří bojujíce proti Margaret Thatcherové ke svému úžasu zjistili, že jejich konta mezitím povážlivě rozbujela. Ale zpívali dál, jak by ne. Rozvoj osobnosti je prostě jedním z fetišů: dovoluje vám podílet se s vervou na zběsilém tempu kapitalismu a zároveň si uchovat přesvědčení, že nejste jeho součástí, že si jste dobře vědomi, jak bezcenné je ve skutečnosti toto úsilí, neboť to, na čem vám doopravdy záleží, je klid a mír vaší niterné bytosti, v níž můžete kdykoliv nalézt útočiště. Vrcholem celé postmoderní ironie je podivná výměna, k níž momentálně dochází mezi Evropou a Asií: zatímco v „ekonomické základně“ všude triumfuje „evropská“ technologie a kapitalismus, je v samotném evropském prostoru v „ideologické nadstavbě“ židovsko-křesťanská tradice ohrožena invazí „asijského“ myšlení v ideologii New Age, která se ve svých rozličných proměnách etabluje jako dominantní ideologie globálního kapitalismu. Ačkoliv „západní buddhismus“ líčí sám sebe jako medikament na stresující napětí kapitalistické dynamiky, který nám dovoluje vypnout a udržet si vnitřní mír a klid, ve skutečnosti je jeho dokonalým ideologickým doplňkem. Než abychom se marně pokoušeli držet krok se zrychlujícím se tempem technologického pokroku a sociálních změn, což teprve vzdorovali, měli bychom raději na snahu udržet si kontrolu nad tím, co se kolem nás odehrává, rezignovat. Měli bychom takovou kontrolu odmítnout a raději se „podvolit“, nechat se unášet, a přitom si uchovávat vnitřní odstup a lhostejnost vůči zběsilému kolotoči neustále se zrychlujícího pohybu. Distanc, jen žádné činy. Člověk je téměř v pokušení odvolat se na notoricky známé marxistické klišé o náboženství jako „opiu lidu“, imaginárním doplňku pozemské bídy: západní meditativní postoj je bezpochyby tím nejefektivnějším způsobem, jak zůstat součástí kapitalistické dynamiky a zároveň si uchovat zdání zdravého rozumu. Kupodivu si dnes jen málokdo dokáže představit ekonomický systém, který by byl alternativou kapitalismu, ačkoliv je většina lidí vážně znepokojena eventuální hrozbou meteoritu ohrožujícího Zemi. A tak se zdá snadnější představit si konec světa než daleko skromnější změnu ve způsobu produkce, jako kdyby liberální kapitalismus byl realitou, která nějak přežije i v podmínkách globální ekologické katastrofy. Obecné rozšíření tohoto paradoxu svědčí o působení ideologie (náhledu na svět zastírajícího skutečnosti). Snad jediným příkladem možného revolučního činu je proti veškerému očekávání, dvojnásob očekávání Marxovu, zakládající gesto křesťanství, ukřižování. Bůh obětuje to, co je mu nejdražší, aby ustavil nový počátek. Dobrou zvěstí křesťanství je to, že všichni se můžeme znovu zrodit. Na rozdíl od hnutí New Age či gnostické moudrosti, která nám přikazuje, abychom znovu objevili či zrealizovali potenciál svého pravého já, křesťanství tvrdí, že můžeme vytvořit nebo nalézt nové já. Právě tento revoluční aspekt poskytuje model politické angažovanosti, které se postmoderně žalostně nedostává. Postmoderní politický diskurs probíhá v horizontu liberálního kapitalismu. Můžeme diskutovat o jeho různých složkách – jak by mělo být například financováno zdravotnictví, nebo jaká by měla být úroveň zdanění –, ale kapitalismus sám není nikdy vážně zpochybňován, neboť s jeho zánikem by zanikla i potřeba po podobných theosofických rádcích a centrech pro rozvoj osobnosti. (18.09.2009) (méně) (více)