Control

Mě, jakožto neznalce hudby Joy division, tento dokument naprosto rozložil na malinké kousíčky, které budu muset ještě pár dní skládat dohromady. Dokonalá (ať už více či méně účelná) práce s obrazem, záběry, ze kterých běhá mráz po zádech, výborné herecké výkony (a to hlavně Sam Riley) a hlavně přenádherně depresivní poetika textů..tak skličující, že už se nemůžu dočkat, až si Joy division poslechnu pěkně ve sluchátkách a nechám se jimi obejmout.. (20.06.2008)

Černobílá depka, která je přehnaně doslovná, jednoduchá a vlastně i po všech stránkách obyčejná. Dámské osazenstvo vládne, zbytek stojí snad s výjimkou hlavního představitele za starou bačkoru. Potěší syrový vizuál a snaha o autenticky vyobrazené sedmdesátky, ale koncerty nemají šťávu a neumějí strhnout. Průměrné, řemeslně obstojně zvládnuté. (04.06.2023)

Anebo tři. Promarněná šance na skvělý film. Plýtvání filmovým časem (nejpozději od druhé třetiny). Nevěrohodně vykreslená hlavní postava (strašně se bijou scény, kde se Ian nějak projevuje v životě a působí většinou jako blbeček, a scény muzicírování, kde slyšíme Curtisovy velmi inteligentní texty), charaktery vedlejších postav aspoň nějak základně vybudovány ani nejsou (snad kromě manažera kapely; ale např. rozdíl mezi Ianovými ženami je jen ten, že jedna má na levém prsteníčku prstýnek a v kočárku dítě, a druhá ne, jinak jsou úplně stejně neurčité). Film jde celkově správným směrem, ale jakoby od začátku počítal s relativně málo náročným divákem (jako většina současných snímků označovaných za "artové"). (25.03.2013)

Když je něco děláno s láskou, musí se to ve výsledku projevit. To je i případ tohoto pozoruhodného životopisného snímku. Příběh Iana Curtise a kapely Joy Division je projektem Antona Corbijna ( jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců portrétní fotografie na světě ), což se na výsledné podobě snímku značně projevilo. Nutno dodat, že veskrze pozitivně. Pro Antona to byla srdcová záležitost, protože se kvůli této kapele přestěhoval z Holandska do Londýna, aby, jak sám říká, " byl tam odkud pocházela jejich hudba ". Ač jsem nebyl ( schválně píši v minulém čase) fanouškem Iana, tak tento snímek ho ze mě jednoduše udělal! Film je natočen černobíle a vypráví ryze anglický příběh, viděný ovšem evropskýma očima a sleduje posledních sedm let života Iana Curtise. Od jeho prvních experimentů s drogama, po založení kapely, seznámení se s manželkou Debbie, jsme svědky jeho vnitřního vysilujícího boje, epileptických záchvatů a vše je završeno Ianovou sebevraždou v roce 1980. Vynikající herecký výkon zde podává Sam Riley. Jeho Ian se nám před očima proměňuje z energického básníka a člověka plného sil a chuťě do života v unaveného a naprosto " vyždímaného" a vyčerpaného ( zpěváka ) člověka. Sam se do postavy Iana naprosto vžil, on se jím jednoduše stal. Když k tomu přidáme vynikající černobílou kameru Martina Ruheho, to vše v pozoruhodné režii Antona Corbijna, musím konstatovat, že jsem právě shlédnul jeden z nejlepších ( nejen! ) životopisných snímků, co jsem měl doposud možnost vidět a za výslednou podobu by se rozhodně nemusel stydět nejeden renomovaný a cenami ověnčený filmový režisér! Skvělá podívaná 95%, smekám. (01.06.2009)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)