Control

Když je něco děláno s láskou, musí se to ve výsledku projevit. To je i případ tohoto pozoruhodného životopisného snímku. Příběh Iana Curtise a kapely Joy Division je projektem Antona Corbijna ( jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců portrétní fotografie na světě ), což se na výsledné podobě snímku značně projevilo. Nutno dodat, že veskrze pozitivně. Pro Antona to byla srdcová záležitost, protože se kvůli této kapele přestěhoval z Holandska do Londýna, aby, jak sám říká, " byl tam odkud pocházela jejich hudba ". Ač jsem nebyl ( schválně píši v minulém čase) fanouškem Iana, tak tento snímek ho ze mě jednoduše udělal! Film je natočen černobíle a vypráví ryze anglický příběh, viděný ovšem evropskýma očima a sleduje posledních sedm let života Iana Curtise. Od jeho prvních experimentů s drogama, po založení kapely, seznámení se s manželkou Debbie, jsme svědky jeho vnitřního vysilujícího boje, epileptických záchvatů a vše je završeno Ianovou sebevraždou v roce 1980. Vynikající herecký výkon zde podává Sam Riley. Jeho Ian se nám před očima proměňuje z energického básníka a člověka plného sil a chuťě do života v unaveného a naprosto " vyždímaného" a vyčerpaného ( zpěváka ) člověka. Sam se do postavy Iana naprosto vžil, on se jím jednoduše stal. Když k tomu přidáme vynikající černobílou kameru Martina Ruheho, to vše v pozoruhodné režii Antona Corbijna, musím konstatovat, že jsem právě shlédnul jeden z nejlepších ( nejen! ) životopisných snímků, co jsem měl doposud možnost vidět a za výslednou podobu by se rozhodně nemusel stydět nejeden renomovaný a cenami ověnčený filmový režisér! Skvělá podívaná 95%, smekám. (01.06.2009)

Tenhle film se mi hodnotí dost těžko.Hrozně jsem se těšil až uvidím oceňovaný životopis Iana Curtise,frontmana legendárních Joy Division.A proto se po zhlédnutí dostavilo mírné zklamání nad tím,že jsem se nudil častěji,než jsem čekal.Byl jsem rozhodnutý dát filmu tři hvězdičky s tím,že jsem čekal o dost víc.Ale ten film se mi rozležel v hlavě a nemohl jsem ho z ní dostat.Pořád se mi vracely ty andělsky smutné oči geniálního Sama Rileyho,ty oči utrápené duše,oči člověka,který mohl mít všechno,ale nakonec neměl nic.Měl milující manželku,dceru,měl talent,slávu a skvělou kapelu.Ale cítil se tak strašně sám,osamělý.Měl chuť to vyřvat do světa,ale neměl na to sílu.A ještě k tomu ta jeho epilepsie.Tohle všechno pak už jen spělo k nevyhnutelně tragickému konci.Riley to všechno zahrál geniálně.Věřil jsem mu každý pohled,každou grimasu,každý záchvat.A právě díky němu je Control filmem,který by neměl být opomíjený,ale uznávaný.A ještě kvůli úžasné černobílé kameře,která dodává všem těm záběrům punc jedinečnosti.Není to lehký film ke sledování.Těsně po jeho skončení možná budou mít mnozí diváci stejné pocity jako já.Ale přemýšlejte o tom filmu.Dejte mu ještě šanci.A možná jej nakonec doceníte,stejně jako já.85 % (07.03.2010)

Tu dobu konce hippies a začátku punk moc neznám, konkrétně tuhle skupinu a její osud. Bylo zajímavé vidět, jak koncí většina hudebních hvězd a pokusit se tak najít jakousi šablonu, obecné zdůvodnění. Tento případ je jiný už tím, že to kluci až tak daleko nedotáhli a Ian byl i tak dost těžce nemocný. Jako odpůrce kouření a přílišného rebelismu, si myslím, že i zdravý jedinec může dopadnout podobně tragicky bez tlaku zvenčí. Boj s vnitřními běsy a démony kontra silná přecitlivělost není lehké zvládnout. Hudba mi nic neřekla, až na tu závěrečnou píseň, ale texty byly skvělé. Hoch, tak trochu schizofrenik, zhudebnil sekvence svého života a současnosti, přesně v trendu doby. Nemůžu si pomoct, ale celou dobu jsem v tom fešákovi viděla mladého Lea DiCapria. Zahrál to ovšem výborně a celek kostýmů, kulis a noir stylu filmu, evokoval danou dobu víc než autenticky. (28.09.2010)

Zkurvený bary jsou zkurveně nudný. Zkurvený kluby jsou zkurveně plný zkurvenejch holek a zkurvenejch kluků se zkurvenou vraždou v očích. Zkurvenej chlápek je zkurveně pobodanej, když čeká na zkurvenýho taxíka. Zkurveně zůstáváte ve zkurveným domě. Zkurvený sousedi si zkurveně stěžujou… Film, který nemohl být lepší. Film, díky kterému jsem začal mít rád hudbu Joy Division. Film, který říká spoustu věci, pro které sám nedokážu najít slova. Film. po jehož skončení jsem se cítil přesně jako ten Warholův obraz pověšený na zdi. Vzhůru nohama. 90% (více) Zajímavé komentáře: Jordan, J.Connor, Heraldika, fNdEsIECLE (26.03.2008)

Ano, jak praví oficiální text distributora, Control má šanci zaujmout i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali, nicméně pro takové lidi bude nejspíš jen dalším průměrným dramatem o výjimečném umělci, kterého zničily duševní poruchy, alkohol a drogy. Čím větší jste ovšem v mládí byli dekadenti, čím víc černé jste nosili, čím víc cigaret kouřili a Joy Division, The Cure či Depeche Mode poslouchali, tím větší má tento film potenciál vás emočně zasáhnout. Osobně jsem na hudbě JD, Bowieho, Iggyho Popa, Kraftwerku, Velvet Underground, zkrátka téměř všech, co jsou slyšet v soundtracku, vyrostl. A Control, natočený, když mi bylo 17 a zakládal jsem svoji vlastní kapelu, se stal jedním z téměř iniciačních snímků. ,,Pojďme se vzít," řekne Ian Curtis Debbie v podstatě hned na začátku. Střih a už jsou svoji. Střih a už je založena kapela. Film se u ničeho zbytečně nezdržuje, není polopatický, na rozdíl od hitů posledních let (Bohemian Rhapsody, Rocketman) citově nevydírá. To zdánlivě nejdůležitější zamlčuje - když JD hrají v Londýně před prázdným klubem, dozvíme se to jen z detailů na jejich obličeje. Když se Curtis oběsí, vidíme jen provaz, jak se napne. Je chladný, undergroundový, krásně (ne)barevný. V hlavní roli tu není bulvární pohled na výjimečného člověka, ale prostředí. Post-punková Británie 70. a 80. let, slušivé kabáty, synťáky, deprese, spousta cigaret a kluci, co se poprvé v dějinách nestydí být citliví. A k tomu všemu výborný výkon Sama Rileyho, na kterém může jeden oči nechat. Ian Curtis už není, mých 17 už taky dávno není. Ale Control tu pořád je. A pořád zatraceně dobrý. (14.10.2020)