Control

Když je něco děláno s láskou, musí se to ve výsledku projevit. To je i případ tohoto pozoruhodného životopisného snímku. Příběh Iana Curtise a kapely Joy Division je projektem Antona Corbijna ( jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců portrétní fotografie na světě ), což se na výsledné podobě snímku značně projevilo. Nutno dodat, že veskrze pozitivně. Pro Antona to byla srdcová záležitost, protože se kvůli této kapele přestěhoval z Holandska do Londýna, aby, jak sám říká, " byl tam odkud pocházela jejich hudba ". Ač jsem nebyl ( schválně píši v minulém čase) fanouškem Iana, tak tento snímek ho ze mě jednoduše udělal! Film je natočen černobíle a vypráví ryze anglický příběh, viděný ovšem evropskýma očima a sleduje posledních sedm let života Iana Curtise. Od jeho prvních experimentů s drogama, po založení kapely, seznámení se s manželkou Debbie, jsme svědky jeho vnitřního vysilujícího boje, epileptických záchvatů a vše je završeno Ianovou sebevraždou v roce 1980. Vynikající herecký výkon zde podává Sam Riley. Jeho Ian se nám před očima proměňuje z energického básníka a člověka plného sil a chuťě do života v unaveného a naprosto " vyždímaného" a vyčerpaného ( zpěváka ) člověka. Sam se do postavy Iana naprosto vžil, on se jím jednoduše stal. Když k tomu přidáme vynikající černobílou kameru Martina Ruheho, to vše v pozoruhodné režii Antona Corbijna, musím konstatovat, že jsem právě shlédnul jeden z nejlepších ( nejen! ) životopisných snímků, co jsem měl doposud možnost vidět a za výslednou podobu by se rozhodně nemusel stydět nejeden renomovaný a cenami ověnčený filmový režisér! Skvělá podívaná 95%, smekám. (01.06.2009)

Cotrol je nalaďen na stenou vlnu jako hudba Joy Division. Lépe by film o Ianu Curtisovi natočit nešlo. Stejně jako jeho hudba i tento film skýtá jakousi temnou a smutnou krásu utopenou v moři beznaděje. Pro mě se tento film stal neodlučitelnou součástí fenoménu Joy Division, je to plnohodnotný díleček v mozaice jejich díla. Jelikož jsem s dílem A. Corbjina obeznámen, byl jsem velice zvědavý jak dopadne jeho první film a rozhodně jsem jen a jen příjemně překvapen. Temné, bezútěšné, ale krásné záběry jakoby vyjadřovlay Ianův stav mysli. Téměř každý záběr je v promyšlené kompozici a nezapře režisérův hlavní job. Sam Riley je geinální. Film je také spravedlivý, ukazuje jaký má to, co postihlo Iana, devastující účinek na všechny v okolí. Na manželku s dítětem, na milenku, na nadějnou kapelu a hlavně na něj. (22.09.2008)

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)

Pokud jde o Joy Divison jsem like a virgin, nehodnotím, co a jak bylo nebo nebylo a na čem si režisér vylámal zuby nebo dostál cti ... z hlediska historie kapely. Jednodušší už jsem to mít nemohla, jen jsem se dívala a poslouchala, chvílemi polkla nebo - když někdo pronesl mou větu, protože se mu zrovna stalo, co někdy mně - uronila slzu. Bezpochyby nejvíc na mě zapůsobil Sam Riley ... zahrál Iana Curtise jako anděla, který měl smutné oči, i když letěl nahoru. Měl hudbu, lásku, slávu, přesto byl na sebe sám a ta osamělost neřvala, jen tak tiše černobíle sténala a to bylo to, co se mi na Control moc líbilo. (30.04.2008)

Od Joy Division okrajovo poznám a veľmi sporadicky počúvam "predsamovražedný album" Closer. Nie je to príjemné počúvanie, je jasné, že to nezložil a nenapísal životný optimista, ale melancholická duša resp. ako sa hovorí v Stene- "bleeding heart of artist". Do tohto filmu som išiel kvôli Corbijnovi a absolútne nič som neočakával. To ako to na mňa celé pôsobilo, čo som prežíval- to všetko by zaplnilo celú stranu, tak to zhrniem tým, že po dopozeraní som bol rozhodený na márne kúsky, pocity mňou lomcovali ešte dva dni po projekcii, atď, atď...Prečo je to tak neviem dať do slov alebo možno v rámci svojich obranných mechanizmov ani nechcem..Nesmierne silný zážitok napriek skupine, ktorá ide (išla?) mimo mňa...Také "detaily" ako geniálny hlavný predstaviteľ a celá formálna stránka je už "len" bonusom... (01.06.2011)