Control

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)

Všechny filmy o hudebních legendách mají stejnej průběh - outsiderství, leč talent - snaha o průlom do světa - radost z něj - sláva - zbavení se břemen v podobě manželek, co doma máchaj plíny - milenky - deprese z vytoužený získaný slávy - a pád. Někdy následuje "recover" fáze, leč většinou se o takovejch netočí. Všechny mají schopnýho hlavního představitele (Kilmer, Phoenix a jemný Riley, jehož smutnej kukuč znásilněné divy mě bude provázet ještě dlouho). Control se odlišuje svým ryze melancholicky černobílým pojetím, specifickou, depresivní hudbou JD a faktem, že zde nefigurovaly divoký drogový večírky s haldou grupies a rvačky, ale často stačí jen démoni čistě (skoro)přírodní. Nevím, do jaký míry je zde život Iana Curtise, kluka, co byl fascinován legandama, který to zabalily v mládí a tak se k nim pod tíhou okamžiku zbytečně přidal, zkreslen očima milující Debbie, podle jejíchž memoárů film vznikal, ale uslzenej pohled poraženýho kolouška a specifickej epileptickej tanec si budu tak jako tak pamatovat ještě dlouho. Poslechu JD pro mě dodává Control další rozměr. A o to mi šlo. (23.05.2012)

Predpokladám, že komentár k tomuto filmu môžu napísať aj tí, ktorí neboli, nie sú a nebudú fanúšikmi skupiny Joy Division a boli uvedení do omylu 83 % úspešnosťou filmu. Keď pominiem hudobnú stránku filmu ostane mi rozvláčny, nepríťažlivý opis záverečného úseku života mladého hudobníka, ktorý okrem obvyklých problémov samého so sebou a okolitým svetom trpí epilepsiou a nevidí svetielko na konci tunela. Nemožno sa čudovať mojej nesústredenosti pri sledovaní filmu, pretože som bol príliš zamestnaný bojom s neodbytným usínaním. (10.09.2010)

Vizuálně pěkný, ale spíše nezajímavý popis toho že Ian Curtis uměl docela slušně zpívat, podváděl svou ženu, a oběsil se. Tím to hasne, kromě pár nezávisle na filmu fungujících písní na hlubší vhled do Curtisovy duše sžírané vnitřními démony a depresivní hnípání se v bahně existencialismu zapomeňte. Přitom biografie jakého hudebníka by si podobně hlubokomyslný přístup zasloužila víc, než autora jedněch z nejvíce oduševnělých skladeb své doby, jednoho ze zakladatelů žánru New Wave, který ovlivnil následující generace nejen svou hudbou a svými texty, ale i svým životem a hlavně finálním aktem dobrovolného ukončení své subjektivně marné existence? Takto je Control jen řemeslně efektním, ale velmi povrchním popisem událostí, nikoli myšlenek a emocí... čímž navíc nabízí velmi diskutabilní výklad motivací činů hlavní postavy. 7/10 (21.10.2008)

Control si z hlediska v rámci možností objektivních hledisek absolutní hodnocení nezaslouží. I samotný Corbijn žádal diváky v Praze o shovívavost s poukazem na to, že je to jeho první film a i on sám si uvědomuje, že není dokonalý. Když pominu podle očekávání kvalitní vizuální stránku, tak mě film i přes pár nedostatků odvařil svojí atmosférou a vyprávěným příběhem, byť možná překotným a místy chaotickým. Další věcí, která podle očekávání dopadla na výbornou je určitě doprovodná hudba a vůbec estetika Anglie té doby. Corbijn nezapře, že má pro hudbu cit, a že v tomto prostředí a s těmito vlivy vyrůstal. Pěkné je např. prolínání Curtisových konkrétnách osudů se skladbami JD, které dané situace reflektují. Corbijn na premiéře ještě dodal, že tohle není film o Joy Division, tohle je film o klukovi jménem Ian Curtis, který v JD zpíval. Nechal jsem se jeho příběhem fascinovat a unést a jsem za to rád. (12.03.2008)