Nemilosrdný střelec

Tak tentokrát jsem byl opravdu zklamán tím, co jsem viděl. Jak mám Miikeho stylizaci rád, tak pro western mi to ani trochu nesedělo. Vůbec by mi nevadil western a Japonci, ale tohle je opravdu nepěkný kýč, v kterém se i ten příběh ztrácí. Ale Tarantino v papundeklových kulisách potěšil. Jinak ale zůstává spíše zklamání. (23.06.2015)

Původního Djanga jsem prozatím neviděl, nemohu tedy správně soudit. Leč pár japonských snímků mám za sebou a začátek mi připadal jak vystřižený z Yojimba a podstatně víc jsem si ho užíval než roztahaný střed. Ke konci to opět nabere grády, ale to už člověk vnímá napůl oka. Jinak ale pro pobavení ucházející:)..."spoiler"....nikdy bych si netroufl tipnout kolik jich na konci zůstane:) (15.10.2008)

Film z pekla aneb moje první setkání s japonským démonem půlnočního filmu – mimochodem na torontském festivalu asi stejně kultovní postavou jako v případě Kim Ki-duka v Karlových Varech [přestože Miike letos do Toronta nedorazil, poslal místo sebe legrační video zdravici a dva milé herce]. Jak naznačuje název, film skládá hold spaghetti westernům; jak naznačuje metráž (121 minut), bere to pěkně zeširoka. Mám pocit, jako by Miike bilancoval vývoj celého subžánru od té doby, co se Sergio Leone inspiroval Kurosawovou inspirací americkým westernem a taky Shakespearem (na něhož vtipně odkazuje i Miike): vedle notoricky známého situačního východiska (vesnice, hrdina odnikud, dva znepřátelené gangy) film přímo odkazuje na Corbucciho DJANGA (vč. kulometu v rakvi) a taky možná reflektuje jak Jodorowského („koule“, kastrace a zenová filozofie), tak Raimiho (komiksová barokizace westernové akce), a přidává hravě bizarní smysl pro humor. Film zkrátka jako by se v sobě snažil strávit klasickou tragédii, westernový patos, násilí, cynizmus, nihilizmus, komiks a recesistickou afektovanost půlnočního filmu. I když pominu to, že japonští herci s výrazným akcentem „recitují“ anglické dialogy a že se ve filmu objevují odkazy na Japonsko (samurajské meče, architekturu) a na hercích piercing, film se s druhým výstupem Quentina Tarantina – jako prostetického starce – definitivně stává „campem“ [ve významu estetiky holdující ironickému přehánění a špatnému vkusu]. A pro mě ztrácí hodnotu mimo pobavený kontext půlnočního představení: nemyslím, že Miike natočil tento ironický pastiš s jiným záměrem než potěšit konkrétně naladěné, v podstatě „výběrové“ publikum. Sice chytlavě natočený a relativně zábavný, film je ale formálně nezajímavý, na významy chudý a bez jakékoliv expresivní hodnoty (tj. snahy filmaře vyjádřit názor na cokoliv, vč. vybraného referenčního světa spaghetti westernu). Ale jako půlnoční recese dobré... (07.10.2007)

Klasický westernový koncept v ulítlém japonském stylu. Do městečka sužovaného dvěma bojujícími bandami dorazí nemilosrdný střelec, který se rozhodne hru hrát na obě strany tak, aby se zloduši vyzabíjeli navzájem. Film je variací a zároveň prequelem ke spaghetti westernu Django (budoucí Django se v něm objevuje jako malý kluk) s tím rozdílem, že Takashi Miike svůj divoce stylizovaný asijský východ zaplnil tlupou šílených Japonců v čele s ďábelsky rozjetým Quentinem Tarantinem. (03.12.2008)

Uhrančivé, trochu psychedelické vyprávění o pomstě, která chutná po krvi ... nebo Válka růží po japonsku ? Něco na ten způsob. Prakticky nenabízí žádné východisko - jen cestu: Dovede vás k životu - nebo ke smrti ... protože nic mezi tím neexistuje. Tančí na ostří nože (či meče) - přesto nemá razanci střely, která vás zasáhne přímo do srdce ... a už tam zůstane. Snad se příliš zabývá vlastní vizáží - a stylem ... víc nežli samotným příběhem. Snad jí chybí neuvědomělý cit pro jednotlivé postavy (bez ohledu na jejich pohnutky) ... intuice, která je důležitější nežli jakkoli vymalované kulisy. Přesto stojí za vidění - je stejnou měrou brutálně krvavá jako (rovněž brutálně) zábavná. (19.06.2015)