Uzavřený pavilón

Jakmile se na začátku objevil rok 1957, hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, předem jsem si nic nezjišťovala a tak jsem do toho skočila rovnýma nohama.. Mrazivé psychologické drama o nemocném muži (odsouzenci na smrt), který je převezen z vězení do psychiatrické léčebny kvůli stanovení diagnózy, resp. je tu snaha o prokázání simulanství.. Metody StB jsou tak odporné, že mi obrací žaludek ještě teď.. Pochvalu zaslouží herecký ansámbl, moc se mi líbil Petr Haničinec jako ošetřovatel, Zlata Adamovská v roli trochu naivní mladé lékařky, Jaromír Hanzlík tradičně skvělý, no a František Němec tentokrát jako všivácký estébák výborný.. Smutné pokoukání o neomezené moci politické policie nad obyčejným člověkem.. (09.08.2023)

Československé televizní drama podle románu Z. Frýbové odehrávající se v roce 1957 v psychiatrické léčebně. Scénář byl J. Dietlem a J. Matějovským napsán už v roce 1969, avšak snímek se podařilo jako mnoho jiných realizovat až ve svobodné době o dvacet let později. Na uzavřené oddělení pro duševně choré je umístěn bývalý příslušník StB Matlocha (skvělý J. Hanzlík, přestože v dramatu pronesl pouhá dvě slova), trpící psychickou poruchou, jež se projevuje totální apatií. Vzhledem k tomu, že je Matlocha odsouzen z politických důvodů k trestu smrti, jeho bývalí kolegové z řad státní bezpečnosti v čele s majorem Kovaříkem (ledově chladný F. Němec) a vyšetřovatelem A. Pyškem se domnívají, že pacient svou nemoc pouze simuluje, aby se vyhnul šibenici. Následuje tvrdý nátlak, včetně nechutného výslechu plného vydírání a jiných typických komunistickým praktik ze strany StB na mladou ošetřující lékařku Sládkovou, aby ono podezření ze simulace nepohodlné osoby potvrdila. Doktorka Sládková v podání výborné Z. Adamovské, jež si skutečnou diagnózou není jista, se proti své vůli dostává do závažných existenčních problémů a zrůdnosti stávajícího režimu prokoukne až příliš pozdě. Všemocná StB kromě jiných provokací dokonce nasadí k Matlochovi svého člověka (I. Řezáč) předstírajícího duševní chorobu, majícího za úkol všemi prostředky odhalit a prokázat jeho simulaci. V dalších rolích se objevili P. Haničinec jako ošetřovatel Tomášek mající s StB zkušenost z minulosti, ošetřovatel se sadistickými a bezohlednými sklony O. Vlach, ředitel kliniky E. Cupák, primář J. Pleskot či otec doktorky J. Hálek. Po roce 1989 se autoři filmových děl nemuseli obávat různých postihů od vládnoucí strany a mohli tak ukázat minulost a realitu komunistického vládnutí natvrdo a bez příkras. Uzavřený pavilon je tak jeden z mnoha podobných kvalitních snímků, jež se po Sametové revoluci objevily a z jejichž dechberoucích, desítky let utajovaných pravdách o režimu se mi rozklepala kolena. Hodinové dílo režisérky Anny Procházkové jsem sledoval s nebývalým zájmem, díky dusivé atmosféře kliniky a ještě dusivější snaze StB s nekonečně dlouhými prsty zbavit se nepohodlného člověka nelze hodnotit jinak než maximálně. (02.07.2017)

Zajímavé psychologické drama z prostředí léčebny, jež byla využita pro nátlak a vydírání ze strany státu. Nepohodlní lidé byli šikanováni, včetně jejich okolí, které k tomu přišlo dost nevinně. Každý se s následky zvůle režimu vypořádal trochu jinak. Konec byl sice useknutý, ovšem pochopitelný a smutný. (03.05.2022)

Hodně hustý drama v atmosféře blázince, kde jsem měl tu čest pobývat. Nicméně v r. 1985 už to byl ústav příjemný.  Těžko říct, zda se takový příběh mohl fakt stát a to v r. 1957, kde Nikita už na zabíjení lidí tak netrval. Nicméně ke sledování si kupte flašku vodky z Alberta ve slevě. Zpracování je velmi velmi dobré až realistické. Franta Němec si zase jako v majoru Zemanovi zahrál estébáka. (12.03.2024)

Překvapilo mne, že  na scénáři spolupracoval Jaroslav Dietl. Zdá se, že před normalizačními kousky měl i on potřebu nádechu čerstvého vzduchu zřejmě na jaře 1968...  Hned v prvních minutách filmu mi probleskl hlavou seriál Sanitka (ano bylo to mladičkou Zlatou a také tou sanitkou Škodou 1201). A pak to byl také film Jen o rodinných záležitostech, který byl stejně jako Uzvařený pavilón natočen v roce 1990, odehrává s etaké v padesátých letech a v hlavní roli hraje opět skvěle pan Hanzlík. Hned od prvopočátku vás tento TV film skvěle vtáhne do děje. Může za to nejen zajímavý scénář, ale i skvělá plejáda dnes už mnohdy nežijících hereckých es. Vždycky když vidím filmy z přelomu revoluce tak si říkám, co by se asi dnes natočilo s těmito jmény. A nebo už i tenkrát, kdyby mohli hrát v čem by chtěli a režim by režisrům a scénáristům nekecal do řemesla. Jsem si jit, že i nejedna televizní inscenace by dnes patřila k zlatému fondu naší kinematografie. Uzavřenému pavilónu bych vytkl snad jen jediné. Ačkoliv si štáb dal jakž takž práci s dobovými kostýmy a vybavením kliniky, herci mají mnohdy osmdesátkové účesy. V roce 1957 byla fakt jiná móda. Z konce filmu budete nakonec udiveni, alespoň já byl. Končí to docela jinak, než by jeden tušil. Závěr? Jsou dva. Jsem rád, že jsem o tento filmeček zakopl. Byl velmi zajímavý. A tan druhý? Komunisti byli, jsou a budou svině. Je to naprosto odporný druh lidí. Dávám za 4 injekce na zklidnění. * * * * (02.09.2023)