Příští rok ve stejnou dobu

Hodně zajímavý kus. Většina konverzací (kromě aktuálně politických) je navíc totálně nadčasová. Jen mě děsí, že ten film, o kterém jsem si říkal, jak je děsně starý, je zhruba stejně starý jako já. Je to původně divadelní hra a tak je to hodně postavené na dialozích, ale já mám vlastně tenhle typ komorních filmů docela rád. No ne? Co třeba Blbec k večeři nebo Bůh masakru? (27.11.2018)

Uz dlouho se mnou zadny film takto citove nepohnul. Bravurni scenar podle divadelni hry, u zadneho dialogu se divak ani na chvili nenudi, vzdy aspon jednou za kazde obdobi se mu zastavi dech necekanym vyustenim ci hlaskou. Skvely Alan Alda, jehoz postava se postupne profiluje z totalniho trouby do racionalne premyslejiciho cloveka. Za kazdych okolnosti sarmantni Ellen Burstyn, jejiz zraly nadhled naboura pouze jeji hippie obdobi. A ta hudba - sprosty dojak, ale vzhledem k pribehu a taky obrazovemu pozadi v podobe klicovych udalosti prislusnych peti let dostava maximalne patricny rozmer. Cert vem tu chybu s Motylkem, hovorit v roce 1961 o filmu z roku 1973 asi neni ono, ale to je detail. Pral jsem si, at ten film nikdy neskonci... (07.10.2010)

Tento film běžel v r. 1994 v ČST a od té doby nic. Tento týden se dívám, že je v trafice na DVD a ihned jsem po něm sáhnul, protože patří k tomu nejlepšímu, co Alan Alda vedle MASH natočil. Úžasně citlivý i dramatický příběh dvou lidí, kteří se jednou náhodně setkali v penzionu a navázali zajímavý vztah spočívající v opakovaných každoročních setkáních. Na filmu mne zaujalo, jak autor původní divadelní hry propojil vývoj partnerského vztahu s historickými událostmi v USA během 50.-70. let. Na DVD je původní dabing a i když Aldu nedabuje Trávníček, je to skvělé. (04.04.2009)

Tohle je přesně prototyp snímku, který zosobňuje vše, co mám rád na malých filmech. Veškerý děj se prakticky odehrává v jednom malém domku u moře (ta divadelní hra, podobně jako třeba u Čekej do tmy se tam nezapře) a vidíme stále jen dva herce. A nejkouzelnější je, že přestože vidíme stále několim metrů čtverečních, díky stylu vyprávění snímku poznáme celé životy obou protagonistů lépe než kdybychom před sebou měli košaté drama a druhou polovinou 20. století projdeme lépe než v nějakém drahém výpravném filmu. Příští rok ve stejnou dobu z naprosto banální zápletky vybuduje krásný (a přitom vtipný, člověk se směje zplna nebo jen pousmívá snad každé dvě minuty) příběh dvou lidí, který by si možná v duchu přáli zažít mnozí z nás, ač nám v tom třeba určitě zábrany zdánlivě brání. To vše je tento "pokojový snímek", snímek o životě a herecký galakoncert Alana Aldy a Ellen Burstyn. (18.12.2008)

Zde mě okouzlilo prostě vše: roztržitý, neurotický, provinilý a ve výsledku prostě roztomilý George, na oko cudná, ale ve skrytu duše hříšná Doris, jejich proměny v životě (obzvlášť období hippies a následné období, kdy se z Doris stává vkusná dáma-manažerka a z George muž s korálky okolo krku zabývající se psychologií) a taky střihy mezi různými etapami: jak se měnili prezidenti, která hudba vládla světem - vše prostě skvěle zapadá a já se na tuhle zfilmovanou divadelní hru hrozně ráda dívám:-) Nejzajímavější na tom všem ale je, že ač jsem odpůrce nevěry a většinou jí odsuzuju, tady se na to koukám jinak, lehčeji.. (10.12.2008)