Pocit viny

Malebné záběry, pozvolně plynoucí obrazy, zajímavé téma, ale divák neustále v očekávání. Kyjevský rodák Vadim Perelman nevynáší soudy nad jednáním svých postav, nikam nespěchá, ale jakmile se kolečka osudu náležitě rozhýbají, divákova pozornost zintenzivní. Pocity viny, nejistota, svědomí, odpovědnost.. tak právě to dennodenně prožívá profesorka Diana McFee, která před lety při krvavém masakru na střední škole stála tváří v tvář smrti. Stejně jako hrdinka Perelmanova předešlého snímku (ceněné komorní drama Dům z mlhy a písku) se i ona ocitla v těžké životní situaci. A i ona se pohupuje na rozladěné struně deformovaných lidských vztahů a nepevné základy ji provázejí prakticky celý život. Jenže jsme ve vodách psychologického dramatu a moc, moc mi tu chyběl hlubší emoční náboj. Stejně jako silnější herecké výkony většiny zúčastněných (Umě, přiznejme si, sluší ráznější role). Jako kdyby do projektu neustále někdo shora zasahoval a neponechal režisérovi volnou ruku. Nesporně naopak potěší devítinásobný držitel oscarové nominace, skladatel James Horner a na duši náležitě pohladí i stále zajímavější kamera polské školy Pawla Edelmana (nasnímal hudebního Raye nebo Polanského Pianistu). The Life Before Her Eyes své kouzlo bezpochyby má, jen si cestu napovrch dere překvapivě těžce!! *** a krapet navíc.. (15.09.2008)

Docela silný překvápko při náhodnym přepínání tv! Aneb jak jeden silný moment dělá celý film ( pravda, vracíme se k němu několikrát ). No a dvoukolejný vedení filmu, kde konec přinese víc otazníků než odpovědí! Nejspíš záměrně. Snad neprozradim moc, když napíšu, že ty dvě koleje docela vystihují originální a český název filmu. Sám nevím k čemu se přiklonit... a to mě baví. Ale jsou tu i kazy, především Uma. (28.03.2012)

Zajímavý film. Děj je podáván velmi lehce, je poklidný jako jarní jezírko, na nějž dopadají teplé paprsky jarního slunce. A když se do něj zadíváte a spatříte zářící odlesky od hladiny, probudí to ve Vás příjemné a hřejivé pocity. Takto na mne zapůsobil. Hlavní linií není jakkoliv složitý, zamotaný či šokující příběh s propracovanými charaktery. Je to vzájemné prolínání životů jedné dospívající dívky, která zažila otřesný a nezapomenutelný zážitek, a mladé ženy, které se tyto události neustále vracejí a ona se s nimi snaží vyrovnat. Evan Rachel Wood je zde tak neuvěřitelně nádherná, působí jako anděl, a svou jedinečnou krásou "magicky" zapadla do podobně, vzletně laděného zpracování. Nebýt jí, nejspíše bych šla s hodnocením níže. Uma nepředvádí nijak fenomenální výkon, ale do své role dobře zapadla. Hornerova hudba je příjemně podbarvující. Kromě Evan si mě ještě zcela získala kamera. Jakoby snivě se nechá unášet celým filmem a spoustě scén tak dodává specifický nádech a kouzlo. Záběry na květiny, oblohu nebo třeba okouzlující záběr na Rachel, kterak pozoruje akvárium. A jakkoliv byly líbivé, nepocítila jsem z nich žádný kýč či sentiment, jak někteří píší. Jen jakoby čistý, příjemný vánek, provoněný lehkou vůní jednoho mládí. Jediné, co můj poetický rozlet na křídlech tohoto díla zabrzdilo, byl jeho závěr. (20.01.2011)

Tak opět oblíbené americké téma střelby ve škole. Divák do poslední chvíle neví, která z dívek je přeživší dospělá žena. Žena, které se vrací vzpomínky na tragédii, prožívá různé pocity, od pocitů viny, smutku, strachu,..až po úvahy o osudu, které přimějí k podobnému uvažování i diváka. Nic moc jsem si neslibovala, ale mnoho dostala. Je pravda, že herecký projev Umy Thurmann nebyl z těch nejlepších, ale nic to neubírá na síle tématu a celkovém dojmu. Zajímavý je i vztah obou dívek, který je v konečném důsledku prověřen nejtěžší zkouškou. (30.03.2012)

Perelman mne po velmi intenzivním Domu z písku a mlhy trochu zchladil. Je zde vysloven nespočet důležitých i nepříjemných myšlenek, které stojí minimálně za krátkou úvahu, a některé fragmenty příběhu jsou ohromně působivé. Nejlepší scénou je určitě ona vrcholná konfrontace dívek se střelcem. Kdykoli na ni přišla řada, byl jsem jako na trní, a pokaždé mě něčím překvapila. Evan Rachel Wood zde zahrála skvěle a podle mne se jí bez větších problémů podařilo zastínit Umu Thurman, která však neměla tak široké pole působnosti a její postava (tedy dospělé „já“) neměla tak výrazné charakterové rysy. Nicméně filmu chybí dynamičnost, výraznější gradace a hlavně celistvost, protože vinou skoků mezi časovými rovinami se dostavuje nepříjemná útržkovitost vyprávění, které se režisér nedokázal vyhnout (hrátky s časem totiž nejsou žádná legrace ;-)). Atmosféra se dostavuje také spíš útržkovitě, proto mi tu chyběl takový ten intenzivní prožitek, který mám u existenčních dramat tak rád. Navíc mi připadalo, že scénář byl místy zcela zbytečně samoúčelný a vařil z vody (tímto neduhem trochu trpěl i předchozí Perelmanův film), hlavně potom linie Umy Thurman, která mě místy trochu nudila (nebo jsem nepochopil, jaký byl skutečný význam některých scén, což by rozhodně nebylo poprvé ani naposled, že ;-)). Vyslovené myšlenky tedy jsou důležité, ale ve filmu se pořádně neodrazí. Zůstávají prostě jen vysloveny. Já osobně si budu pamatovat pouze výkon Evan Rachel Wood a konfrontaci na dívčích záchodcích. (05.06.2010)