Ďáblova dílna

Základem diváckého úspěchu je silný příběh vycházející ze skutečnosti. Ani se nechce věřit, že ho filmaři nevyužili dřív. Symbolika rulety hazardéra Salmona Sorwitsche je využita i v úvodním a závěrečném zarámování příběhu do poválečného vzpomínání. Kladem je přiměřená délka, autentičnost - davové koncentráčnické scény jsou hodně působivé. Zajímavá scéna je při osvobození lágru, kdy proti sobě stojí dvě skupiny Židů. I když se navenek zdá, že Sorwitschova skupina využívala ze své pozice určitá privilegia, tak zásah nacistů (střílení při hře stoního tenisu, " rádobyhumánní ochrana" před nákazou TBC) vždy připomene, že Sorwitsch a spol. byli pouze loutkami. (21.05.2010)

Jeden z najlepších filmov zasadených do prostredia koncentračného tábora. Žiadna sentimentalita ani citové vydieranie, ale napínavá krimi zápletka s morálnymi dilemami ako od Shakespeara. Hrdinovia sa ocitajú v situáciách, kedy sa môžu rozhodovať len medzi zlými a ešte horšími rozhodnutiami, prípadne trpezlivo čakať na nečakaný obrat dejinných udalostí. Kto ale dokáže mať trpezlivosť, keď vidí každý deň niekoľko spoluväzňov umierať? Karl Markovitz vo svojej životnej úlohe by zrejme, ak by šlo o anglicky hovorený film, dostal Oscara. Podľa všetkého na tejto malej ploche šlo skutočne o udalosti výrazne ovplyvňujúce priebeh druhej svetovej vojny, až sa tomu ťažko verí. (13.08.2019)

Jo, ... tonoucí se stébla chytá. To platí i pro válečnou vřavu. K odvrácení svého zániku se uchýlí k nepravostem nejenom Salmon Sorwitsch svou loajalitou k německému národu, ... přesto, že je Židem v koncentráku, ale i velmoc - Říše německá paděláním britských a amerických bankovek. Film je nádhernou ukázkou charakteru lidí a jejich projevu ve vypjatých situacích. (08.08.2008)

Jeden z hodně nepovedených filmů. Chápu, že Karl Markovics byl díky svému vzhledu ideálním představitelem Žida, ale vypadat jako Žid podle mě nestačí. Režisér se přímo vyžíval záběry na jeho profil, který byl ale s každým dalším záběrem stále stejný a jen nudnější a otravnější. Herec může nějak vypadat a typově se někam hodit, ale pro mě je důležité, že pokud se podívám na jeho tvář, tak i když se nijak neprojevuje, mně i tak dokáže navodit stav, že vím co cítí, na co myslí. Tedy hraje, i když nemluví, nebo alespoň je jeho tvář tak trochu oduševnělá. Tenhle pocit jsem u hlavního představitele celou dobu postrádala. Situace, které mohly divákovi něco říct a vzbudit v něm nějaké pocity byly kolikrát jen okomentovány, místo aby byly zahrány. Že někdo bude jen konstatovat, že je např. z něčeho dojatý mi nestačí, musí se to přece zahrát, od toho je film filmem. Jediná scéna, která mě dostala, a která se povedla byla na konci filmu. Snad moc neprozradím, když napíšu, že šlo o zbídačeného Žida (nikoliv o hlavního představitele) a čistě povlečenou postel - tady bylo přesně to, o co se v celém snímku nikdo ani nepokusil, totiž hraní - hudba graduje, záběr, gesto - to úplně stačí. Alespoň mně to stačilo k tomu, abych tento film neposlala do úplného odpadu. (17.10.2012)

Zaujme protentokrát poněkud jiná cesta, než jakou se vydávají snímky na toto téma. Holocaust je zde spíše vedlejší dějovou linkou a Ruzowitzky se snaží zaujmout v pravdě trochu provokativním, ovšem zajímavým příběhem. Harmoniková hudba je rovněž vzhledem k tématu překvapivá. Karl Markovics celkem přesvědčivý, což po sračkách, ve kterých "hrál" (komisař Rex, Stockinger) je taktéž novinkou. S emocemi je však na tom hůř. S blížícím se koncem pro židovské padělatele mi bylo jaksi lhostejné, zda bude jejich předpokládaný osud naplněn, či ne. Postrádal jsem snahu přimět diváka soucítit s hlavními postavami. Zvolené téma má sílu a je samo o sobě zajímavou historii, ovšem vzhledem k tomu, kde a za jakých podmínek se vše odehrává ty emoce jednoznačně chybí. 70% (07.04.2015)