Muž z Londýna

Emotivní zvuk akordeonu prostupuje Krobotovým tichým šílenstvím. Narozdíl od pozdějšího Turínského koně dostává hlavní postava možnost opustit brutální monotónnost svého života, morální zásady mu to však nakonec nedovolují. Přímořská železniční stanice jednoho depresivního města a vše, co milujeme na filmařině Bély Tarra. "Taneční" scéna u kulečníku je geniální. (22.11.2013)

Skvela kamera a hudba, herci skveli, postsynchron a dabing des a hruza nevyrcena. Celkove jsem konsternovan. Rezijni tandem pojima celou latku s neuveritelnou tihou a az detinskosti. Zasnuby Georgese Simenona a Franze Kafky skoncili jako absolutni blamaz. Neproniknutelnost stranou madarske kinematografie u me tedy az na par vyjimek zustava. (06.10.2011)

Takto by to asi vyzeralo, keby sa Tar(r)kovskij rozhodol natočiť film-noir, ale mal by k dispozícii len každú piatu stranu scenára... Hypnotická kamera, dlhokánské zábery, podmanivá hudba, výborné herecké výkony, no príbeh je tatam a tým pádom nastáva nuda. Pre tento film by bolo možno najlepšie, keby žiadny príbeh nemal a bol len obrazovou poéziou, vtedy by to bolo snáď aj na plný počet. Takto je to rozporuplných 7/10. (06.12.2007)

Stejně jako veškeré předchozí snímky Bély Tarra, i Muž z Londýna je ukotven v režisérově výjimečné stylistické vizi, a předmětem zájmu vypravěče, potažmo také diváka, nemá být příběh, ale spíše strukturně precizní kompozice záběrů, duchovno obklopující svět hlavních postav a časová výstavba jednotlivých scén. Ve filmu s detektivními prvky, kde ústřední událost představuje vražda a v centru vyprávění stojí její jediný svědek, tak není vytvářeno napětí tím, že by se vražda očekávala (odehraje se hned v úvodních minutách) nebo se směřovalo k jejímu vyšetření, napínavý je spíše každý pomalý záběr, který pozvolně začíná, následně dospěje ke svému klíčovému sdělení a nakonec opět volně doznívá, ačkoli jakákoli akce již skončila. Film tak dokonale reflektuje osamělost hlavního antihrdiny, pracujícího v liduprázdném přístavním doku, ukazuje jeho vnitřní dilema, jak naložit s peněžní sumou zanechanou na místě činu, a dopomáhá pomalým tempem divákovi, aby se v bezútěšném prostředí dokázal aklimatizovat a vytvořený svět přijmout jako realistický. A co se Miroslava Krobora týče, jeh výkon je skutečně přesný a jistým způsobem strhující, přál bych mu další takové příležitosti.. (06.01.2017)

I když byl zatím poslední film maďarského chameleona Bély Tarra nominován na Zlatou palmu v Cannes, "získal" spíše negativní ohlasy. V pořadí již čtvrtý díl z tzv. černé série (moje osobní pojmenování) je oproti předešlým částem dosti odlišný, ve výsledku ale pořád ten starý dobrý Tarr. Maďarský potemnělý postkomunistický venkov vystřídala přímořská železniční stanice a jemu přilehlé poloindustriální město, promáčené a rozblácené cesty měnící se za vydlážděné chodníky, polorozpadlá stavení s často omlácenou omítkou zase za klaustrofobně namačkané řadové domky. Co zůstává stejné, je všudypřítomná putika. Tarrův jedinečný vizuální styl a s ním spojená démonická kamera (tentokrát Freda Kelemena), specifická filmová řeč, zvýrazněná zvuková stopa se záměrně nepřesnými postsynchrony, blíže nespecifikovaná doba, v němž se příběh filmu odehrává, rozličné vnímání času - transcedentního, posvátného versus reálného, nesubjektivního. To vše Muž z Londýna obsahuje, ať už v menším či větším poměru. Na závěr zmíním výkon Miroslava Krobota. Tarr (v tomto ohledu mi trochu připomíná Kubricka) z něj pravděpodobně vymáčkl maximum. Jeho tiše flegmatický, občas výbušně cholerický Maloin je ozdobou, která by mohla české filmové herectví v mezinárodním měřítku posunout zase o kousek dál. Bluntman: Já vím. Více zde: http://25fps.cz/2010/londynske-cernobile-zatraceni/ (13.10.2008)