7 zabitých

Během dvou let vznikly v českém kinu tři (pokud vím) filmy stavící na kontrapunktu jediné slečny a mnoha mužů. V Souhvězdí panny a v Každém mladém muži jde výhradně o vojáky základní služby; v 7 zabitých se snaží sice převážně civilisté, ale ten nejdůležitější je zase vojcl. Taškařici s erotickou vložkou Souhvězdí panny ponechme stranou (ačkoli čistě formálně by srovnání bylo rovněž zajímavé; zájemce odkazuji na svůj zdařilý komentář, zvl. pokud jde o koncepci sekvencí frmol+přivezení – útok – soulož – útok – frmol+odvezení) a porovnejme Mašínové a Kohoutových 7 zabitých s Juráčkovým (dřívějším) Každým mladým mužem. V Každém mladém muži Slečna vlastně ani nepředstavuje živou konkrétní postavu, jedná se o jakousi ideální personifikaci množiny všech slečen (proto jsou také všechny mihnuvší se dívky ztvárněny jedinou herečkou). Slečna tak představuje idol všeho vojska (kolektivum zahrnující „každého mladého muže“), v němž rozliční jednotlivci mluví, vzpomínají, sní o těch mnohých skutečných nepřítomných, které poznali či by měli poznat. Ovšemže se film zaměřuje na muže a jejich prožívání: oni jsou zde subjekty, Slečna je objektem. O rok pozdějších 7 zabitých se pak jeví jako totéž téma z opačné strany (jaký div, když autorkou námětu je žena): prvořadým subjektem je slečna, muži zde představují objekty. Je ovšem pozoruhodné, že i zde máme slečnu jednu a mužů mnoho a nikoli obráceně (jak bychom v zájmu vzájemné symetrie obou filmů mohli krátkozrace požadovat; dvě kolegyně, s nimiž slečna při každém střídání směny danou problematiku probírá, jsou jen doplňkovými postavami pro snazší rozvinutí tématu). Ještě pozoruhodnější nyní je, že i zde máme jediného ideálního objekta – je jím právě slečnin po celou dobu nepřítomný milý (voják!), na nějž marně čeká, a jejž při kýženém minutovém setkání ani nevidíme. Tento však nereprezentuje množinu všech mužů, naopak všichni muži kompenzují jeho absenci, byť (ale to by byl spoiler). Na rozdíl od Juráčkova filmu se zde ovšem pozornost nevyčerpává v jednosměrném vztahu subjekt – objekti, nýbrž i ti nejdůležitější náhradní objekti jsou představeni jako subjekti a naopak je též silně zdůrazněno, že slečna sama je jejich objektem – tento vztah je tedy vyjádřen oboustranně. Juráček tedy ukazuje vojáky bez slečen (a poskytuje jim jediný idol - Slečnu), kdežto Mašínová ukazuje, jak je tomu mezitím v civilu: slečna bez vojáka má k dispozici mnohé muže, zatímco onen Voják se stává nedostupným idolem. Závěrečná scéna ovšem juráčkovskou tématiku přesahuje a kvazimoralistně uzavírá, že tak dlouho se chodí s hodnými lidmi, až se narazí na lidi mrchy. (Pohled mrch je samozřejmě právě opačný; „hodní a mrchy“ je dichotomie, se kterou sama slečna výslovně operuje po celý film). Nutno podotknout, že slečna sama vždy jen respektovala výslovná přání objektů, aniž by ovšem akceptovala jakékoli přání, které nebylo vysloveno. Nuže: Film je to pěkný a sledovat manýry a vyjadřování tehdejších mladých (byť třeba fiktivní) je lahůdka. Někdejší Reichsführer SSM Kohout ukazuje, že si výborně rozumí s mládím kterékoli generace. Velice by mě zajímalo, co ve filmu je původně Mašínové, co Kohoutovo a jsem v silném pokušení to velmi jednoduše schématicky odlišit. Poddám se tedy tomu pokušení: Za Kohoutovy bych považoval většinu dialogů, především ty, v nichž se důležití objekti významně prezentují jako subjekti, a zvláště samozřejmě všechny ty patetické, život vznosně či polotragicky glosující, nedejbože filosofující řeči. Vždyť všemi těmi řečmi se krásně vypořádal se svou bolševickou minulostí svazáckého vlčáka (aniž by toto téma bylo byť jen náznakem přítomno) a jedním rázem se též celonárodně vypořádal s Pyšnou princeznou a králem Miroslavem – srov. chování objektů i slečny samotné a její závěrečná příhoda. Tumáš! Jeho druhá žena Jelena Mašínová mu věru nemohla dodat příhodnější námět. (21.07.2014) (méně) (více)