Pevné pouto

Ó, áno. Rozporuplnosť je úplne na mieste a ja som spravil veľkú chybu, že som si neprečítal pár upozornení, ktoré obsahuje nemalá časť tunajších komentárov. Keby som totiž začal film pozerať s vedomím, že obsahová stránka filmu nemá nič spoločné s komornými drámami na tému strata dieťaťa, ale že sa bude jednať skôr o taký Jacksonov malý súkromný experimentálny gýč, bol by som možno zhovievavejší. Tá fantazijnosť sa mu asi príliš zaryla do podvedomia a bez uváženia ju používal aj vtedy, keď ju vôbec nebolo treba. Stačilo použiť depresívnejšie farby na udržanie thrillerovej atmosféry, zmierniť komickosť niektorých scén, ktorá vôbec nebola na mieste a vycibriť dialógy tak, aby nemal divák pocit, že polovica z nich bol inšpirovaná výstupmi postáv zo súčasných telenoviel. Príbeh má totiž neskutočne silný potenciál zaujať, herecké kreácie veľmi prekvapili, hudobná zložka si udržiavala od začiatku do konca neskutočnú fazónu, škoda toho ostatného. 60%. (10.01.2010)

Vzhladom na to, ze ide v podstate o "jednoduchy" pribeh horlivo kvitujem zvoleny reziserov trojpohlad skrz postavy/identity - vraha, rodiny a nakoniec samotnej obete. A zatial co nahlad skrz vraha takmer vyhradne reprezentuje racionalnu zlozku v rozpravani s presne vykreslenym motivom a srkz nu nie je problem akceptovat i pristupit na vymedzene hranice priestoru a zakonitosti predkladaneho deja, rodinna linka funckne prepina medzi raciom a emocnou vlnou (prepinanie je krasne lavirovane prave dvojvyznamom samotnej existencie "dokazov" tak na strane dolapenia vraha ako aj potvrdenia skutocnosti, ci k zlocinu doslo). Je mostom k najvyznamnejsej (tak z hladiska zastupenia v celom filme ako i jej dolezitosti vo vztahu k vypovednej hodnote filmu) postave a jej pohladu. Je to pohlad nastrocnej dievciny, ktora sa prave citovo naplno otvara, ked je nasledne vytrhnuta do uplne ineho sveta, v ktorom prisna rozumova logika nehra prve husle. V pritomnosti Susie zasluzene do popredia vystupuje sled scen pracujucich pod taktovkou citu a duse (a vobec tym nemyslim emocnu zaangazovanost na jej smutnom osude, ide striktne len o fokalizaciu na to, akym sposobom sceny pred divakom defiluju - ako snove, t.j. vystupujuce podla nalad toho, srkz ktoreho su predkladane). A ked s zaverecnym aktom prichadza prezrenie hlavnej hrdinky, film nakoniec kauzalne aj uzavrie vsetko co mal a mna osobne potesil, ze tam kde svojho casu Duch s P. Swayzeym ostal "iba pri popularnom" nahlade na karmicke mlynceky osudu, Lovely bones ponukaju ovela komplexnejsie naplnenie. PS: Jacksonove cameo a jeho praca s kamerou a filmovym priestorom - tak ako su tieto prvky lahko identifikovatelne, tak su pre mna stale putave. (03.01.2010)

Mrazilo v kostickach... Z hudby, z Rachel Weisz, z uzasneho Stanley Tucciho, z tej ubijajucej atmosfery, ktoru musi vnimat kazdy rodic (a to este rodicom nie som), z vymenuvania dievcenskych mien na konci a co si budeme klamat, pri pohlade na placucu Rachel som sotva dychala, ako som mala stiahnutu hrud. Kazdopadne potesila Susan, jej hlaska: "Vies preco sa mi nic nestane? Lebo si kazdy den davam svoju medicinku" ma sundala od smiechu do kolien, potesil Christopher Moltisanti alias Michael Imperioli a velku herecku nadej vidim aj v mladej Rose McIver ako drzej sestre Lindsey... Ja som maximalne spokojna, jeden z mala filmov, ktore som ochotna pozerat aj viackrat. (03.01.2010)

Je fajn, že Jackson jede proti zažitým konvencím při budování napětí. Po chvíli vás ovšem všechny ty makro detaily digitální kamerou a bezpohlavní nebeské výjevy začnou ubíjet stejně jako smutný kukuč nebohého táty od rodiny. Řemeslná síla a řvoucí kotel nápadů, hlavní devizy kdysi nápaditého režiséra, dostávají po několika výborných jednotlivostech (přípravy vraždy, kukuřičné pole) těžký knokaut od vycizelované nebeské selanky. Jak moc tomu chybí silná umělecká vize si člověk uvědomí u bezradné montáže Susan Sarandon i dalších zbytečných exkurzů do duhového nebe. A u toho rampouchového konce se máme vážně ukájet tím, že na každého jednou dojde? (03.01.2010)

Bohužel přesně ten typ filmu, u kterého mám pocit, jako by mě někdo nechal celou noc číst Strážnou věž, edice nekrofilní romance. Scénář svaté trojice J-W-B je salát slátaný z patetických monologů a ucouraných dialogů bez jediného náznaku lehkosti. PJ režíruje některé pasáže typicky (odskoky na nedějové detaily, expresivní subjektivní perspektiva, zapojení monotónní zvukové stopy), někdy dokonce napálí i dost solidní scénu (prohledávání pederastova baráku, ač je logicky nesmyslné, přesto mistrně pracuje s tenzí a dvojí perspektivou). Roztříštěnost vypravěčské perspektivy je do té míry nekoncepční, že mi zabraňovala brát cokoli v tom filmu vážně a hlavně si cokoli užít. Vizuální stylizace je místy docela laciná šmíra, oprabdu by možná stálo za to zauvažovat, zda se tajemství působivosti skrývá jen v barevných filtrech, zářících halogenech a "hezkých objektech". Zejména trikové pasáže jsou přešlap o celé metry, hnusné, nesladěné, křiklavé, bez jakéhokoli řádu (byť jenom jemného náznaku asociace, která by jim dala tvar). CGI bezpohlavnost přímo křičí, takhle přepálené a přitom naprosto "kulisové" výtvarné řešení se jen tak nevidí). Zapojení hudby vysloveně katastrofální, místo, aby to umocnilo jakoukoli emoci, dělá z Pevných pout ukňourané emo, z nějž trčí jenom pitomý sentiment. Chápu, že Peter je fascinovaný "bytím mezi světy" a že ne všechny rodinné filmy mohou být tak brilantní jako Braindead... nicméně pedofilní vrah, vytvořený podle šablony Rapist Glasses? Fakt třetí cenová a nejhorší Jacksonův film, svědčící o pozvolné ztrátě soudnosti a sebekritiky. (08.10.2012)