Paranoid Park

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště. (15.07.2020)

Jsem rozpolcený. Podle některých zdejších ohlasů jsem čekal že to bude natočené mnohem rafinovaněji a že bude obsahovat taky nějakou zajímavou pointu. Nic z toho, Van Sant sice experimentuje jak se dá, ale občas to působí příliš samoúčelně, prostě jenom aby to tam bylo. Paradoxně díky tomu snímek nenudí a je zajímavě pestrý, což podporuje i místy kvalitní hudba. Je to na hranici tří a čtyř hvězd, ale protože si hlavní hrdina zachoval chladnou hlavu, dávám čtyři. (13.12.2010)

Jsem překvapený nízkým hodnocením tohoto snímku a z některých komentářů mi vyplívá, že mnozí film příliš nepochopili. Klišé? - Vůbec, rád bych tedy slyšel nějaký příklad. Deníková struktura vyprávění? - Já si představuju deníkovou strukturu vyprávění tak, že se rozvíjí den po dni, a ne náhodné cestování časem mezi vzpomínkami hlavního hrdiny, který spíše odpovídá lidskému proudění myšlenek. Tendenční vyprávění? - Děj se neustále bez jakéhokoliv varování přemisťuje v prostoru a v čase, některé scény se objeví dokonce dvakrát a divák si uvědomí že tato sekvence patří časově jinam, než kam ji původně řadil. Je to jako skládání mozaiky z mnoha maličkých střípků, v nichž se "rozvíjejí" dvě jednoduché dějové linie. Ale to jak jsou vyprávěny nutí diváka, aby byl neustále v pozoru. Gus Vas Santovi nešlo o to vyprávět jak to bylo, ale jak si to pamatuje hlavní hrdina. Proto zpomalené záběry, zamlžené pozadí, střídání 8 a 35mm materiálu. Dle mého jde o neskutečně vynalézavé dílo, které ale asi bohužel nezanechá v našich končinách větší ohlas. (02.12.2008)

Tvorbu Guse Van Santa netrpělivě sleduji. Jeho tvorba se vzpouzí klasickým mainstreamovým konvencím a pohybuje se na hranicích mezi vyprávěním a pouhými "náladovými obrazy". S jeho Paranoid Parkem je to však těžké. Je až moc jednoduchý a přímočarý. To by nevadilo, kdyby nechal naraci narací a soustředil se pouze na obrazy a jejich vnímání skrze chlapcovu postavu. Jenže Van Sant se zde rozhodl převážit na stranu vyprávění a zjišťuje, že je na to krátký. Postavy jsou schematické, neprokreslené, okolnosti nevysvětlené...a přesto mám neustále pocit, jek se snaží divákovi něco mermomocí sdělit. Příjemným bylo, když se občas vrátil na cestu vyprázdněné narace a nechal pouze plynout čas, nehledě na příběh. V těch momentech má navrch, bohužel ve filmu to neustále kolísá a při popisování příběhu malého skejťáka působí jeho počínání velmi bezradně... Jako by po několika letech, kdy experimentuje s narací docela zapomněl jak na klasický film. (27.04.2008)

Paranoid park je velmi nevinne vyzerajúci počin, ktorý má osobitný štýl rozprávania príbehu, niekedy sa mierne podobajúcom na scénaristické slučky Mementa, no a keby to nestačilo náročnému divákovi, tak sa stále ešte môže kochať atmosférou poctivo budovanou jednými z najkrajších "snových" scén aké som mal v poslednej dobe vidieť. Na tom má svoj levý podiel nazvučenie ako i hudba, neriadiace sa často synchronizáciou miesta a času. A vôbec nevadí obraz zaplnení pretty boys a girls na kolieskach, čoho som sa pri výbere trochu obával. Možno by to nakoniec Park nedotiahol až na plný počet hviezd, ale zážitok zasadiaci ma pevne do kresla so silou búrky myšlienok, ktorý zaiste režisér neplánoval, si jednoducho vyžiadal daň v podobe úplného sa odovzdaniu plátnu vystavujúc červenú kartu otravným pochybnostiam a ťažkého údelu znudeného filmového kritika, ktorý niekedy až príliš často zastiera náš zrak, pred možnými pôžitkami. Tak a nebol by som to ja aby som sa s vami o tú moju epizódku, ktzorá čo to vypovedá o stave mojej pochrámanej mysle, nepodelil. Zažili ste niekedy to naozaj pravé dejavu? Ak áno, tak určite viete aké prekvapivé môže byť jeho vynorenie sa z tmy podvedomia. A tak práve keď príbeh začne odkrývať vraždu, driemiacu celý čas v pozadí, scéna inak možno pre okolie v kine pôsobiaca v slede vydarených záberov zrazu vo mne prebudila čisté poznanie, ako keby som sa napojil na univerzálny prúd vedomosti po ktorom tak túžia ľudia bažiaci po Nirváne. To čo som videl bol pocit simultánneho bytia raz na dvoch miestach. Jedna realita prítomnosti udupávaná spomienkou včerajšku. A na jazyku nekompromisná otázka, či som už neprekročil hranicu klinického psichyckého zdravia. Spomínam alebo vidím budúcnosť? Kotva reality na míle vzdialená od dna. Po tomto zážitku, s ktorým som sa radšej ani nepochválil spolusediacej kamoške, našiel som odvahu na vyjadrenie svojich pochybností o vlastnom bytí až po filme. A tu ma čakala odpoveď, ktorá ma vrátila späť k ľahkosti lineárneho bytia. Deň predtím na predstavení Tanga s komármi, na ktorom som sa zhodou okolností taktiež zúčastnil sa podarilo pri premietaní pomýliť si cievky s filmom a týmto nedopatrením sa kratučká scéna z Paranoid park vtrela na plátna, aby sa v mojom podvedomí zakopala v barikádach zábudlivosti a vyrútila sa vo vhodný čas do boja o pozornosť v labyrinte spomienok a vedomia.I takéto zážitky robia kino stále jedinečným miestom v každej duši filmového fanúšika. (03.03.2009)